Na tom našem dvorku - Výlet za humna

Mezi nejhorší považoval tu hrůzu, kdy měl čtrnáct dní do důchodu, žízeň jako trám, v kapse ani korunu, pošťačka nikde a na dveře mu bouchala babka Babánková, že má tento týden službu, že je na něho řada, aby šel umýt schody v baráku. Mezi ty nejvydařenější sny, považoval děda pohled na moře piva, u kterého trávil na pláži dovolenou, obletován motýly, v podobě osmnáctiletých studentek zdravotní školy, na právě prodělávané praxi, která se skládala z nabírání žejdlíků pěnivého moku přímo z mořských vln a následného lití jejich obsahu do stále žíznivého hrdla starcova. Ne, že by byl děda Zdvořáček tak neschopný a nemohl by si jít zaplavat, to ne…, ale co kdyby si více při plavání lokl a potom začal polykat, místo dobrého pěnivého moku andělíčky. Radši ani nedomyslet! A taky, že jo! Závěr dědova snu se končil opět, jak už bylo výše uvedeno, u hlasu jeho sousedky, která však tentokrát třímala v ruce Karlovarské Radniční listy a upozorňovala ho na drobný článek, ve kterém Svaz důchodců zval svoje členy na zájezd do okolí lázeňského města.

Děda Zdvořáček si nasadil brýle na čtení a rozespale mžoural do tiskoviny: „Co to zase máte pani Babánková? Na co mne to zase chcete nachytat? Tady čtu zámek ve Valči, zámek v Chýši, město Žlutice a jeho muzeum, trojboká kaple na Andělské Hoře. To asi nebude nic pro mne. Je to, co by kamenem dohodil a zbytek došel a když si představím tu žízeň…“

Babka Babánková na tuto reakci souseda byla dokonale připravená: „Omyl sousede! V Chýši je Zámecký pivovar, kde vaří i černé 13° pivo.“ Při těchto slovech se olízla. Jak je známo, ženy černé pivo milují. Pokračovala v náborové řeči: „I v těch Žluticích je hodně zajímavého. K místnímu muzeu patří středověké sklepy. A ve Valči v zámeckém parku, nádherné sochy. Určitě budete soused zírat na to vše s otevřenými ústy!“

„Víte sousedko,“ poškrábal se děda Zdvořáček za uchem, „nejel by jsem, ale když je tam ten pivovar, už teď mám chuť na dobrý pivovarský gulášek. A půllitr nebo dva, dobrého piva z mého snu, který jste mi přetrhla, by také neškodil. Tak, že jste mne přemluvila a na ten výlet pojedeme.“

Autobus byl ten červencový den naplněn do posledního místečka. Projel všechna naplánovaná místa a „účastníci zájezdu“ nelitovali, že se za ta pomyslná humna podívali. Pořádný výlet přeci nespočívá v počtu nachozených, ujetých…, či jinak absolvovaných kilometrů. Neznamená pobyt u moře, na horách, písečných pouštích, či pralesech, ale v tom co na vlastní oči uvidíme a hlavně na kolektivu zúčastněných vlastní výletní akce.

Od „scestovalých“ každoročních turistů, kteří se chlubí fotografiemi, či videi typu „já a pyramidy“, já a velbloud… se často dovídáme, že naše vlast je šedivá, nezajímavá, malá. To tam co byli, to je to jediné a správné, nejhezčí, největší a doporučují samozřejmě všem aby cestovali v jejich stopách.

Zažil jsem také jednoho „cestovatele“, který tvrdil, že Relikviář sv. Maura v Bečově je taková malá, bezvýznamná krabička, do doby, než jej vzala rodina na výlet do bečovského zámku. Vycházel z výstavní síně s „otevřenými ústy“ jak po návštěvě zubaře. A trvalo mu hodně dlouho než se dostal do reality všedního dne. Neopovrhujme tím, co jsme do dnešního dne neviděli a snažme se dovědět maximum i o zajímavostech, které jsou třeba jen „za humny“ našeho domova. Hlavně tam „neházejme kamenem“, třeba by jsme rozbili něco vzácného, za čímž rádi přijedou cestovatelé z druhého konce světa.