Na tom našem dvorku  - Život v lázních a nemocnici

Toho dne se spád věcí děl úplně jinak. Babka Babánková zahlédla, o stolek na dvorku opřené berle a za stolkem, na lavičce seděl její soused, děda Zdvořáček. Babce Babánkové radostí poskočilo srdce a okamžitě šla do předsíně bytu, obula si boty, přehodila přes ramena lehký kabátek a vydala se ven na dvůr za tak dlouho toužebně očekávaným člověkem. Již z dálky od vchodu na dvůr na dědu Zdvořáčka mávala, aby si ji všimnul a neodbelhal se na švédských holích domů nebo snad do hospody Na Růžku, kde na něho už určitě čekali jeho kamarádi a jeho týdny oschlý pulitr na pivo.

„Pane Zdvořáček, pane Zdvořáček …, neutečte mi…“, přidala do kroku babka a šla tak svižně, téměř jako za mlada, až se celá udýchaná zastavila u lavičky a okamžitě si sedala. „Kam ten kvalt sousedko, přece nehoří.“ Povídá s úsměvem kmet a bylo na něm očividně vidět, že svou sousedku z činžáku také rád vidí. „Tak už jste se pane Zdvořáček konečně vrátil z lázní ? Jak tam bylo ? Jak jste se měl a co jste tam dělal ? Jak Vás léčily ….?“ Vysypala zvědavá paní Babánková na svého souseda, křížový výslech jako na policejní stanici za první republiky. Přesně tak, jak to vídala v televizních seriálech. „Po celkové operaci levého kolene, odborně tomu říkají – totální endoprotéza, jak znáte ze seriálu „Nemocnice““, začal rozvláčně povídat děda Zdvořáček, „jsem byl na doléčení v lázních, v Jáchymově. Tam se ke mně chovaly jako ke kojenci. Ráno jsem vstával a už jsem byl na snídani, mezi tím mi ustlali a uklidili pokoj.“ „Začíná to zajímavě,“ vykulila oči nad tím pohodlím babka Babánková.

„Následovaly masáže hlavně zad, i když po tak dobré snídani by byla lepší masáž břicha a žaludku, aby se jídlo řádně rozložilo po břiše a dál pokračovat ve spánku. Místo toho následovala koupel v radonové vodě a balení do prostěradel. A už tu byl výborný oběd. Potom několik dalších procedur a volno na procházky po okolí.“ Pokračoval ve vyprávění děda Zdvořáček. „To jste se měl v těch lázních dědo „jako na zámku.“ Povzdechla při myšlenkách o podobném zážitku, překvapená důchodkyně.  „Ba, ba paní Babánková, jak říkáte, jako na zámku.“ Přitakal děda Zdvořáček a potáhl, z téměř pohasínající dýmky.

Mezi tím, už téměř uspokojená zvědavost sousedky, ještě zapracovala, „Ale dědo, než jste šel na tu operaci, jste se chlubil, že jste objevil novou metodu léčení kolene a že Vám stačí Vaše „plechová“ huba, místo železného kolene.“ „Ano, měla to být metoda používající vlastní krev pacienta, která byla vložena do centrifugy, odstředěná a píchnutá do bolavého kolene. I to jsem absolvoval. Jedna injekce stojí 1 500,- Kč, bylo zapotřebí šesti dávek a zdravotní pojišťovna to nehradí.“ Potvrdil dotaz děda Zdvořáček. „A pomohlo to ?“ Následoval opět dotaz zvědavé ženy, která už také uvažovala o této variantě léčby, pro své bolavé klouby. „Ano pomohlo to a vyléčilo,“ pokračoval ve vysvětlování diskutované zdravotní péče děda, „pomohlo mi to od peněz – 9 000,- Kč a vyléčilo mě to z ideálů v naše zdravotnictví.“ Uzavřel celou záležitost babčin soused.

„Ale …,“ přišla s další otázkou babka Babánková, „to muselo všechno bolet!“
„To víte, že to bez bolesti nebylo, ale kam se to hrabe, na to, když mi operovali v nemocnici konečník. To mě měli na operačním sále více jako dvě hodiny. Od samé radosti, že už to měli za sebou tak mi všichni na operačním sále líbali zadek.“ Povídá děda Zdvořáček. „Nepovídejte, sousede, to si děláte ze mne legraci ?“ Zarazila se starší žena. „To není možné!“

Děda zahrabal v papírech s lékařskými razítky a podpisy a jeden položil před sousedku na zahradní stůl. Babka si nasadila na nos brýle na čtení a vyvalila oči. Na papíru, plném různých latinských postupů a názvů, o průběhu operace se skvěl závěr : polyp řiti. „Tady to máte sousedko černé na bílém !“ Řekl s úsměvem děda Zdvořáček. „Študovaní lidé, dokonce s vysokoškolským diplomem a neumí pořádně pravopis. Jako by nevěděli, že se polib píše s měkkým „i“ a „b“ .