Na tom našem dvorku - Zvyky, tradice a pověry – březen
„Ježíš, Maria, schody, dy, dy, dy…“ , rozléhalo se, i s ozvěnou, chodbami bytového činžáku, jako v kostele, jak děda Zdvořáček sjížděl zadní částí svého těla mokré schodiště v domě. Bědování bylo přerušeno jen krátkou pauzou, ve chvíli, kdy kmet udělal přemet a překulil se přes menší mezanin, v polovině strasti plné cestě po kamenných stupních.
„Kruci, ci, ci…“, pokračovalo druhé dějství anabáze dědy Zdvořáčka, než se ukončilo výkřikem „nál !“, dopadem jako na žíněnku v tělocvičně, na velikou domovní rohožku, hned vedle kbelíku s vodou a koštěte s mokrým hadrem, babky Babánkové. „Copak, copak,“ povídá babka Babánková, „dneska je sice dvanáctého března, to je svatého Řehoře, kdy jen líny sedlák, který neoře, ale to neznamená, pane Zdvořáček, že nám, Vaším nosem, přeořete celé schodiště v domě !“ „Ženská nešťastná, čím a proč jste to schodiště umyla ? Vždyť je to cítit vším možným: jarem, toaletním mýdlem, práškem na praní….“
„Jo pane Zdvořáček, vy asi nesledujete naší televizi, zrovna včera zase hovořili o tom jak nešetříme u nás vodou, elektrikou, plynem…, tak že nám to musí dodavatelé opět zdražit. Vzala jsem si to k srdci a slívám všechnu vodu, kterou upotřebím na mytí rukou, z praní prádla a když není mastná i z nádobí. Na umytí schodů v baráku to přece stačí a se zbytkem splachuji záchod! A proč jsem ty schody myla? Někdo,“ významně se podívala na dědu Zdvořáčka, „si nesl včera večer domu uhlí ze sklepa a zůstala po něm cestička z mouru, která končila ve Vašem patře!“
Zatím, co se děda Zdvořáček oprašoval a počítal si kosti, jestli je má všechny a zdravé, babka Babánková pokračovala ve svém mudrování: „Jestli se Vám něco stalo sousede máte to výhodné! Od ledna už nemusíte platit poplatek za návštěvu lékaře, ani za léky a masti na recept v lékárně a protože je dneska čtvrtek a k tomu ráno, nemusíte ani na pohotovost, kde by jste zaplatil ještě 90,- Kč, ale pro Vás, jako důchodce je to už maličkost.“
"Paní Babánková----, víte co,“ povídá celý rudý v obličeji děda Zdvořáček (jehož rudost, pokud by zde byl pozorný pozorovatel by viděl, že pocházela ze dvou důvodů: – od vzteku z pádu ze schodiště, ale i od studu, protože si moc dobře vzpomínal na včerejší večer, kdy se vracel z hospody „Na růžku“, nesl si domů ve staré děravé plechovce od marmelády, svůj příděl briket, jako krmení pro kamna značky PETRA a prozpěvoval si „Březen za kamna vlezem.“), „necháme toho vypadá to, že jsem celý a pojďme se bavit o tom jak se připravujete na Velikonoce, které máme za rohem.“
„Velikonoce?“ Povídá babka Babánková, ráda že se dnešní ranní incident již končí: „Držím, jako správná křesťanka, čtyřiceti denní velikonoční půst. Ne jako ti neznabozi v kriminálech, kteří vyhlašují stávky, protože jsou málo a špatně krmení, i když mají přes stovku na jídlo, na den a každý vězeň v průměru přijde měsíčně tento stát přes 20 tisíc korun.“ „A kde jste to slyšela sousedko ? Otázal se děda Zdvořáček. „Včera to bylo taky v televizi,“ opáčila zkušená televizní divačka, „a bylo to i s barevnými záběry na „chudáčky“ vězně, za zamřížovanými okny, v opět přeplněných věznicích.“
„Moc je paní Babánková nelitujte, někteří by si zasloužili, tak jako o nadcházejících velikonocích vyšlehat rákoskou, ale s celoročním režimem.“ Zabručel si pod vousy děda Zdvořáček a odcházel k místnímu rybníku, aby tam nařezal vrbové pruty na tradiční „pomlázky“ nebo jek se jim v jiných krajích Čech říká „tatary“, kterými po zručném upletení zásoboval veškerou mužskou generaci v baráku a okolí, samozřejmě za pozornost, jimi poskytnutou v šenku místní hospody Na Růžku, aby se mohli pomstít ženskému plemenu. Cestou se rozhlížel po zvlášť pružných, dlouhých prutech, pro babku Babánkovou, až ji půjde jako každoročně, o Svátcích jara navštívit, aby potom od ní odcházel s barevnými vejci a pečeným bochánkem v uzlíku.