Nadaní žáci na naší škole

Nadaní žáci jsou kritičtí k autoritám. To by mělo být snem každého učitele, aby jeho student přišel na vlastní teorie a zkritizoval ty jeho. Úspěch to mělo i ve starověkém Řecku. U nás je za přátelskou kritiku ohodnocen kázeňským postihem, s poznámkou: byl drzý.

Nadaní žáci se při hodinách nudí, protože látku ovládají lépe, než jejich učitelé. Tokového studenta je prý možné zapojit do přípravy vyučování. Uložit mu, aby pro ostatní připravil referát, nebo křížovku. Moudrý pedagog tím zabije dvě mouchy jednou ranou: sám nemá tolik práce a žáka, který by jinak vyrušoval, příjemně zabaví. V historii naší školy se to stalo pouze jednou. Mladším ročníkům jsem měla přednášet o psaní recenzí. Když jsem se omlouvala z vyučování, učitelé si mě prohlíželi značně nevraživě a češtinářka mě uvedla jako „přednášku o fejetonech“… Během hodiny jsem zjistila, že pedagožka polovině termínů nerozumí a raději si hrála pod lavicí s mobilem. Zkrátka společenské faux pax na obou stranách.

Teprve nedávno jsem se dozvěděla, že je pro vyučujícího nadlidský úkol připravit zvláštní zadání, když už se musí připravovat s letitými přípravami k probírané látce. Nadaný žák se nakonec musí zabavit sám, podle svého uvážení. Obvykle čte, případně píše na tabletu, takže je napomínán, že nedává pozor a nerespektuje vyučujícího.

Nadané žáky je třeba podporovat. Ale s citem, hojně bývají přecitlivělí! A samozřejmě je lepší chválit, než jim nadávat za neúspěchy. Tolik doporučení, jak nadané jedince přitáhnout k předmětům, které je jinak nebaví, případně jimi rovnou pohrdají. Ze známé praxe bych řekla, že škola razí metodu zcela opačnou: žák je diletant, v předmětu nedává pozor a neovládá ani jeho základy. Pro jistotu je nezbytné ztrapnit ho před spolužáky a veřejně mu pohrozit, že s tímhle neuvěřitelným přístupem ho čeká reparát.

Nadaný žák potřebuje podporu i v oblasti, kde exceluje. Píšu. Nevím, jestli zrovna exceluju, škola ode mě získala několik diplomů do sbírky. Nepřišla jsem na ohlášený test a druhý den jsem předložila omluvenku „účast na literární soutěži“. Odpovědný pedagog zuřil, co prý je to za hloupost a o jakou soutěž šlo, vždyť do školy nepřišlo žádné oznámení. Krčím rameny: „Slavičín.“

A učitel pokračuje v nadávání, že to rozhodně žádné reprezentování školy nebylo. S úsměvem z tašky vylovím diplom, kde se pod mým jménem skví název školy. Pedagog rázem mění přístup, trhá mi papír z ruky, chce ho okopírovat a vyvěsit mě na nástěnku. S díky odmítám a v duchu už se chystám na další kritiku domnělých autorit.

Skutečná autorita totiž oprávněnou kritiku snese.  To v Učitelských novinách tak trochu pozapomněli napsat.