Natalia Brooks a poklad ztraceného království
Většinou hraju jen ty na způsob „sestav řadu tří stejných symbolů“ a myslela jsem si, že stejně bude fungovat i Natalia Brooks a poklad ztraceného království. Sice jsem se spletla, ale přesto jsem si hru náležitě užila.
Tvůrci vrhnou hráče do dobrodružství doslova po hlavě. Natalia se stává svědkem únosu svého dědečka a vzápětí jí zavolá neznámý muž s požadavkem, aby mu našla jistou mapu výměnou za dědečkův život. Herní úkol je jasný – najít požadovaný předmět dřív, než bude postarší vědec bez milosti odpraven.
V každé úrovni se dostane do různých koutů světa, kde pátrá po nápovědě, jak se dostat k mayskému pokladu – k němuž by mapa měla vést. Natalii pomáhá spolupracovník jejího dědečka, ale všechna důležitá rozhodnutí jsou na samotném hráči, který musí najít všechny potřebné předměty, aby se posunul do dalšího levelu.
Přestože délka jednoho úkolu záleží jen na hráči, nemůže se rozhodovat tak svobodně, jak by se snad ze začátku zdálo. Tvůrci ho nápovědami navádějí a skoro to vypadá, že ve hře nejde prohrát. Dřív nebo později člověk dojde ke správnému řešení, které mu bylo předem prakticky vnuceno. Dokonce ani není možné si dokončené úrovně zopakovat – je jedno, zda po skončení hry, či v jejím průběhu.
Už jenom z toho je jasné, že se hrou člověk ničemu novému nepřiučí. Podle vůle tvůrců musí pracovat s jejím předpřipraveným plánem, takže hra nakonec působí jako vhodné zkrácení dlouhé chvíle, než cokoli jiného…