O jabloni
Bylo mu už skoro devadesát let, ale ten pocit chtěl ještě jednou zažít. Možná si myslel, že mu stromek předá trochu z vlastní energie. Možná, že věděl, že na tomto světě už dlouho nepobude a chtěl se ještě naposled dotýkat země, na povrchu horké od slunce a v hloubce tmavé a chladné.
Probíral se drny, vrásčitýma rukama rozhraboval půdu, sebral všechny svoje síly na to, aby mladý stromek měl dost prostoru ke svému růstu. V potoce za chalupou nabral dvě konve vody, jednu nalil do čerstvě vykopané jámy a tou druhou už zasazený stromek zalil. Ke kmeni uvázal kůl, trochu zešikma, aby se jabloňka mohla později sama zvednout a v kopečku nerostla nakřivo.
Když bylo hotovo, chtěl sklidit nářadí a jen tak, spíš náhodou, se podíval na své ruce. Špinavé od hlíny vypadaly nějak starší a taky unavenější. Pohladil stromek a v duchu mu slíbil, že se na něho bude každé ráno chodit dívat.
Byl to jediný slib, který starý pán ve svém životě nesplnil. Dalšího rána se už neprobudil ze spánku.
Ale stromek rostl a sílil. Stará odrůda nesla ovoce, které netrápily ani nemoci, ani škůdci. Jablka byla trochu tvrdší, hned po utrhnutí z nich byl výborný štrúdl. A taky kompot. S hřebíčkem a skořicí. To si vždycky doma vzpomněli na dědu. Čas utíkal a od jeho smrti uběhlo už dvacet let. Jabloňka košatěla, na podzim z ní otrhali dalších pár bedýnek voňavých jablek.
Pomalu se i ze synů stávali staří pánové. Když čas dovolil, procházeli se po zahradě, obhlíželi, co je potřeba udělat, aby se všem těm rostlinám dobře vedlo. Ale nejraději ze všeho měli jabloňku. Viděli v ní svého tátu, sami sebe, kus života, který se už nikdy nevrátí. Ořezávali větve, aby do nich mohlo slunce, bílili kmen, aby kůru netrápil lišejník. I oni jednoho dne přišli do zahrady naposled.
A přišlo další jaro a v korunách stromů zpívali ptáci jako o život. Tráva se zelenala, na mezi se objevily první sedmikrásky. Jeden z vnuků zdědil zahradu a přišel okouknout, co zima natropila. Letos byla dlouhá, chladná, ledový vítr bičoval zemi ještě v březnu.
Už od branky viděl, že keře i stromy dostaly co proto, a už ve chvíli, kdy se blížil po kamenitém chodníčku si moc přál, aby v pořádku byla hlavně „ jejich jabloň." Jabloňka přes zimu přišla o spoustu své síly. K životu ji jaro přivedlo v poslední vteřině. Ze čtyř hlavních větví pupeny obrazily jen na jediné z nich. Málo kvetla, málo rodila, její jablíčka byla čím dál menší.
Vnuk byl vyučený zahradníkem. Svoji práci měl rád a i když jabloňce toho roku věnoval spoustu času, nebylo to nic platné. Na podzim ji musel uřezat. Prý existuje písnička, která zpívá o jabloňovém nebi. Tu ji v duchu přeříkával, když padala k zemi.