O jiskřičce pochybnosti
To jsme se jednou navečer, hromadně, celá třída sešli u počítače a řešili úkol z fyziky. Znáte to, třicet lidí a třicet myšlenek. Po dvou hodinách hádání a okřikování jsme dospěli k názoru, že vůbec nejlepší bude, když si zapeklitý příklad vypočítá každý sám. Každý svým způsobem, protože se na jeho řešení absolutně nedokážeme shodnout.
Někdo opravdu počítat začal, lámal si mozkové závity. Dosazoval zprava, zleva i postupně a vždycky mu vyšel jeden velký nesmysl. Někdo žhavil dráty a sociální sítě a vyzvídal na těch, kteří jsou na tom s fyzikou lépe, jak by to mohlo vlastně být. Další skupina většinou movitějších jedinců posílala zadání moudrým a vzdělaným lidem, takzvaným kapacitám a za vyřešení úkolu nabízela patřičný finanční obnos. Pár statečných lidiček se na to vybodlo a se slovy naší paní učitelky z keramiky: „Děj se vůle boží" trpělivě očekávali příští den.
Ať už každý z nás volil jakou chtěl cestu, stalo se to, že kolem půl desáté večerní se na školních mailech objevila omluvná zpráva od fyzikářky. Nedopatřením a ve věčném shonu zamotala dva různé příklady tak, že z nich vznikl jeden propletenec. Ještě jí přišlo vtipné, že nás nenapadlo hned, že se jedná o nesmysl, protože, kdyby jsme alespoň minimálně uvažovali, napadlo by nás, že se trakaře s vozama sčítat nedají. To je pravda, to opravdu nedaly.
V naší diskuzi vznikla naprosto infarktová situace, strávili jsme nad tím několik hodin svého cenného života, byli nuceni zapojit mozek, pili u toho zdraví neprospěšné přeslazené energetické nápoje a to všechno jen proto, že ONA si po sobě nezkontrolovala zadání. Jedinou výhodou bylo, že učitelka z naší diskuze rychle odběhla. Možná toho ten den měla pomotaného víc, říkali jsme si s nadějí a zapomněla upřesnit, který z těch příkladů bude příští den známkovat.
To dá rozum, že se o něho z vlastní iniciativy hlásit nebudeme. Doba byla už pokročilá, měsíc se procházel po obloze, hvězdičky svítily. To je nejvyšší čas, kdy každý pořádný žák i student pospíchá do postele, aby načerpal síly na další náročný školní den. Ono se to spí daleko klidněji, když víte, že druhý den neslíznete kouli hned první hodinu. Jiskřička pochybnosti, ale hryzala.
Dopadlo to tak, že se hned tu první hodinu úkol kontroloval. Měly být vyřešeny dva poměrně jednoduché příklady, které ovšem nikdo z nás neměl. Marně jsme se fyzikářce snažili vysvětlit, že to není naší vinou. My počítali a dokonce i hromadně. Kvůli ní jsme se dokonce pohádali, což u nás zvykem nebývá. Marně jsme ukazovali umdlené ruce z neustálého zapisování, mávali včerejšími zápisky. Ohled na ně nebrala.
Je to divné, že nám tehdy hned nedošlo, že se jedná o jeden velký nesmysl. Když se na to zadání dívám teď, říkám si, že jsem se tehdy asi zbláznil. Byly ale spojené tak šikovně do sebe, že se nechal napálit dokonce i jeden z pánů docentů na naší univerzitě. Byl dojatý kňouráním jedné spolužačky a tento příklad jí v osudný večer skutečně vypočítal. Jeho výsledek byl znova úplně jiný.
Tak si uvažte, jeden úkol a třicet jedna výsledků! Myslíte, že jsme si ten „koulovací" den tenkrát opravdu zasloužili? :)