O marnosti lidského počínání
Sotva jsem se dostala do prváku, učitel češtiny nám rozdal seznam maturitní literatury a důrazně nám doporučil, abychom začali číst, dokud máme čas. Poslechla jsem ho a vybrala si knihy, u kterých mi bylo předem jasné, že mě budou bavit. Tak jsem se dala do Nerudy, bratří Čapků a dokonce jsem si v knihovně půjčila Hobita, jako čerstvou novinku k novému filmu, na který knihovníci museli založit pořadník a každý si ji musel zvládnout přečíst za 14 dní.
Milovníci Tolkiena mě budou lynčovat, ale byl to děs. Přesto - po roce - jsem měla přečteno ze sto dvaceti knih třicet a povinný výběr byl pouhých dvacet. Aspoň si před maturitou vyberu ty, které mě nejvíc zaujaly, těšila jsem se a na povinnou literaturu jsem přestala myslet.
Teprve loni nám ji pedagog zase připomněl. Nenápadně začal sondovat, jestli čteme a co, doporučil knihy, které se možná objeví v novém seznamu (protože se mu líbily). Sehnala jsem si je a předešlý seznam se rázem rozrostl o další desítku.
V pololetí se češtináři sešli (to už jsem tušila, že mi teče do bot) a shodli se na zcela novém seznamu, ve kterém byly sotva tři knihy z mého výběru. Proč se nás potom ptali, co jsme četli, když na to pak neberou zřetel?
Znovu jsem zašla do knihkupectví a odnášela si tašky plné klasiků. Nový výběr čítal všechny doporučené knihy. Pro jistotu.
Jsem v maturitním ročníku. Mám si vytvořit seznam toho, co jsem přečetla a drazí pedagogové si z toho vyberou. Svých dvacet knih jsem odeslala, k přečtení mi zbývají čtyři a k zapsání do čtenářského deníku třináct. Chci to mít z krku co nejdřív, abych se mohla věnovat dalším předmětům. Češtinář se stále nevyjádřil. Čekám, kdy doporučenou literaturu zase změní… A že to udělá, tím si jsem jistá. Ale kdy?
Nečtu. Nemá to smysl. Čtenářský deník pak stáhnu z Internetu, až bude potřeba. Proč dělat něco zbytečně?!