O nafoukaných hodinách

Byly nejen přesné, ale taky i moc krásné. Ciferník se leskl jako zlato, ručičky vyřezávané do ozdobných tvarů ukazovaly čas každému, kdo po náměstí prošel. Celé byly vyzdobené jemnými malůvkami a vzory, nad kterými se tajil dech. Hodiny se dívaly dolů z věže radnice a dmuly se pýchou, jaké že jsou krásné. Určitě nejkrásnější v městečku, dost možná, že v kraji a třeba taky nejkrásnější na celém světě. S každým pohledem místních lidí. s každou turistickou výpravou, která si je přijela z velké dálky prohlédnout byly ale namyšlenější. Přestávaly mít radost z toho, jak krásně v nich šlape hodinový strojek, jak jsou přesné, i z toho, jak hlasitě umí odbíjet poledne. Postupem času a přibývajícími obdivovateli se začaly zajímat jen a jen o svou krásu. Stávaly se z nich namyšlené a nabručené radniční hodiny, které nemá v okolí nikdo rád. Už k nim sotva kdy zaletěli i kamarádi holubi. Dřív tady měli svůj úkryt a na jaře vyváděli mladé. Ale poslouchejte to věčné hudrování na silný vítr, na ostré slunce, na ukrutný mráz, na mokrý déšť. Hodinám se zdálo, že s každým dalším slunečním paprskem jeho zlatý ciferník bledne, s každým dalším nepříjemným větrem přichází o jemnost svých obrázků a s každým dalším deštěm mu ubývá na kráse. Odháněly od sebe všechno, co by jim mohlo ublížit a zároveň si neuvědomovaly, že zahání i všechno, co by se s nimi mohlo spřátelit. Motýla, vlaštovky, berušku i barevný podzimní list ze stromu. Hleděly jen na svou krásu. Přešlo jaro, léto s turistickou sezónou a obdivnými pohledy turistů, přišel podzim a nastala zima.

Toho roku byla opravdu krutá. Vítr severák fučel po dlouhé měsíce, na teploměru se objevovaly mrazivé teploty, sněhové vločky se z nebe sypaly jako o závod. Noví obdivovatelé už na náměstíčko nepřijížděli a místní lidé se zavřeli ve svých chalupách u rozehřátých kamen. Zimu, chlad i vítr severák by hodiny možná ještě vydržely, ale stala se taková zvláštní věc. Z hodinového strojku se čas od času ozval takový divný zvuk. Malé vzlyknutí. Hodiny tomu nejdřív nevěnovaly pozornost, ale když se dobře zaposlouchaly, zjistily, že je to smutné vzlyknutí. Takové, co přichází, když je nám smutno. Ať se bránilo, jak chtělo, toho smutna se za celou zimu nezbavilo. Byly to pro ně moc těžké chvíle.

A když se s prvním jarním sluníčkem ozvaly na obloze vlaštovky, hodiny je radostně vítaly a zvaly dál. Smály se na barevného motýla i na všetečnou berušku. Všímaly si krásné oblohy a bílých mraků. Po kruté zimě přišly o malý kousek své krásy, ale získaly daleko víc. Přátele. Dokonce i holubi se do pukliny mezi trámy vrátili, aby tady vyvedli své mladé. Staří vyprávěli ochmýřeným mláďatům pohádky i moudré příběhy z celého světa. Hodinám se to líbilo. A když o prázdninách začaly na náměstí znova zastavovat autobusy plné turistů, nafoukané hodiny už nebyly vůbec nafoukané. Holoubci mu tenkrát tajně pošeptali, že se jejich vzácný zlatý ciferník leskne možná ještě víc, než dřív.