O nakupování bez nakupování

Možná tam někde vzadu, mezi kartóny, uvidíte papírky od právě dojedené čokoládové tyčinky. Pojídačů, teda, takových těch dobrodruhů, kteří jdou do obchodu ve skupince, shluknou se nad krabicemi čokolád a ten prostřední potom do sebe rychle nacpe nějaké sladkosti. Postupně se prostřídají, zbude po nich jen hromada obalů. Možná, že i jejich zásluhou se to v obchodech hemží různými detektivy v černém oblečení, kteří se mračí jak hejno čertů a na každého zákazníka se dívají tak, jako kdyby chtěl ukrást půl supermarketu. Na čokoládové pojídače jsou ale nejspíš krátcí. Většinou je těžké jim dokázat, že právě oni právě dochroupali značkovou tyčinku s karamelem a praženými buráky. Ochranka chodí skupinám mlsných jedinců v patách, ale mlsní jedinci rychle změní strategii a rozdělí se na skupinky dvě až tři. Jedna z nich se začne chovat hodně nápadně. Hlučí, hlasitě telefonuje, strká ruce do kapes a zase ven, několikrát na zem spadne třeba pytlík bonbónů. Detektiv se na ně zaměří a ti ostatní si v klídku schroustají svoji dobrotu o pár regálů dál. Když jsem četl podobnou zprávu na internetu, přemýšlel jsem, jestli mají na zboží fakt neodolatelnou chuť, nebo jde jen o adrenalin a dobrodružství. V pěti sekundách si totiž nejspíš nestihnete vychutnat ani tu nejlepší ze všech čokolád. V tom mají pojídači smůlu.