O poučeném publiku
Poslední dobou mám pocit, že naše škola nežije příliš kulturně, a proto jsem si letos zaplatila pět představení v rámci Klubu mladého diváka. Kupodivu mi tuhle možnost zprostředkovala právě škola, ale většinu míst v hledišti zaujímají dospělí, kteří se vzdělávacím ústavem nemají nic společného. Ve svozovém autobusu se většinou sejde sotva pět lidí mého věku.
Tuhle jsme jeli na černou komedii. O jejím autorovi, Martinu McDonaghovi většina z nás nic moc nevěděla. Překvapilo mě, že dokonce i lidé, o kterých jsem si myslela, že se kultuře celkem věnují, oznamovali takové povrchní věci, jako že se těší, až se zasmějí a vůbec jsou zvědaví, o co ve hře půjde. Kdosi připojil obavy, že se na jevišti bude určitě střílet. Trochu pohrdavě jsem se sama pro sebe usmívala a myslela jsem si, ze střelba určitě nebude to nejhorší: znám od něj Six shooter a dokázala jsem si odvodit, že se celou dobu bude mluvit sprostě a pod zdánlivě banálními dialogy půjde o něco víc.
Jenomže... umění má povznášet. Obecenstvo sice nadšeně tleskalo, když herci prakticky za každým slovem pronesli nějakou vulgaritu, ale sotva zas opustili divadlo, začali si spolu povídat, jako by žádnou hru neviděli. Neudělala na ně nejmenší dojem a později jsem se dokonce dozvěděla, že většině se absolutně nelíbila (asi jsem nějaká zvláštní výjimka) a prý už do divadla jezdit nebudou. Jejich problém a jejich vyhozené peníze. Ale proč si nejdřív o autorovi něco nezjistili a nepřipravili se na specifickou podívanou?
Po tomhle incidentu jsem začala studovat obsahy připravovaných her pečlivěji. Shodou okolností jsem si po McDonaghově hře nabrala letáčky nových her a snažila jsem se vybrat si, na co se vypravím soukromě. U každé inscenace jsem se nejdéle zaobírala obsazením a režií, ale neméně zajímavý byl názor samotných představitelů a obsah hry s přesahem do současnosti.
U jisté komedie jsem se dozvěděla, že na prknech, která znamenají svět, se drží už desetiletí. Teď však divadlo přichází s novou, moderní verzí s extra dobrým režisérem, hvězdným obsazením a poučeným publikem, takže prý půjde o zážitek na celý život.
S poučeným publikem? Tu větu jsem si přečetla hned několikrát. Snažila jsem se názor divadelníků aplikovat na zbývajících padesát lidí, kteří jezdí do divadla s Klubem mladého diváka.
Takovou náhodnou ironii jsem opravdu nečekala...