O princezně Evičce

Milé děti, určitě znáte pohádky o různých princeznách, jako je třeba Fiona, Sněhurka, princezna Husopaska, anebo i princezna, která ráčkovala. A pohádku o princezně Růžence, znáte také. To je ta, co se píchla o růži a spala 100 let. Tak tahle pohádka, má ještě pokračování. Růženka s princem měli svatbu a narodila se jim krásná holčička. A protože byla jejich první, dali jí jméno Evička. Samozřejmě, byla to princeznička po mamince. Princezna Evička rostla jako z vody. Než se maminka Růženka vzpamatovala z toho, že jí narodila holčička, tak princezna Evička byla již děvče na vdávání. S maminkou byly spíše jako dvě kamarádky. Měly se moc rády. Dokázaly si povídat úplně o všem. Jednoho dne Růženka povídá Evičce: „Evičko, ty jsi velká holka, měla by si se také vdávat“. Ale to se Evičce nelíbilo. Chtěla si ještě užívat, jezdit po výletech, být s kamarády venku. Tak se rozhodla, že půjde do světa. A proč taky ne, když mohou jít princové a chasníci, tak proč by nemohla jít princezna. Sbalila si pár drobností do batůžku a šla. Nevěděla ani kam, prostě šla rovnou za nosem. Cestou potkala různé lidi, někteří byli oškliví a zlí, ale jiní byli moc hodní a nechali jí dokonce u sebe přespat. Dali ji i něco k jídlu. Princezna Evička došla až do jednoho města, které se jmenuje Brno. Lidé tu byli úplně stejní jako u nich doma. Jen trošku mluvili jinou řečí. Ano, rozuměla jim, ale některá slova byla úplně jiná. A tak se rozhodla, že tu chvíli zůstane. Nikomu neřekla, že je princezna. Nechtěla, aby ji lidé měli rádi proto, kdo je, ale proto jaká je. Našla si službu v jednom hostinci, kde začala pomáhat jako pokojská a kuchařka. No, vždyť i princezny se mohou naučit vařit a stlát si po sobě postel. Naše princezna byla šťastná, ale stále měla pocit, že jí někdo chybí. Nechtěla již nikam cestovat, vždyť tady byli na ni lidé hodní, tak proč by odcházela. Začala číst různé knihy o princeznách, aby zjistila, co ji chybí. A přišla na to. Byl to princ! No jo, ale kde takového prince vzít? Nechtěla žádného načinčaného panáka v drahém oblečení, který neumí říci ani děkuji. Chtěla normálního prince, který ji bude mít rád, bude hodný, ke služebnictvu se bude chovat laskavě. A vůbec, jednou bude hodný král. Jednou k nim do hostince přišel mladík. Hezký, vysoký, svaly měl a určitě to byl dobrák. Protože byl tichý, nenáročný zákazník. Když si objednával jídlo a pokoj, tak nezapomněl říci prosím a děkuji. Ten by se Evičce líbil. No jo, ale copak to jde, aby za ním přišla a řekla mu, že je princezna a že se jí líbí? Mladík zde chtěl zůstat celý měsíc, tak to měla Evička ještě trošku času. Skamarádili se, zjistila, že se jmenuje Petr. Petr byl opravdu moc hodný, neustále Evičce pomáhal a byl ji na blízku. Když si takhle při práci povídali, tak řekl Evičce, že doma má 6 starších bratrů. Jako nejmladší to neměl doma vůbec jednoduché. Proto se rozhodl, že zkusí štěstí někde jinde. Přiznal se jí, že je princ. No, to Evičky srdce zaplesalo. Hurá, našla prince a teď ještě zjistit, jestli by ji měl rád. No nic, nešlo to udělat jinak než se mu přiznat. Evička si tedy vzala Petra stranou a všechno mu řekla. Že je princezna, že se vydala do světa, že hledá prince, no prostě všechno. Petr ji vzal do náruče, zatočil se s ní dokola a řekl: „Konečně jsem tě našel. Teď se můžeme vzít.“ Rozhodli se, že odjedou za Evičky maminkou Růženkou. Evička si tedy šla sbalit věci a rozloučit se s hostinskými. Vždyť na ní byli moc hodní celou dobu. Když si balila věci, tak jí chtěli unést zloději, kteří slyšeli rozhovor mezi ní a Petrem. Naštěstí se jim to nepovedlo, protože Petr akorát přišel do její komůrky, aby pomohl Evičce s balením věcí. Od té doby Petr Evičku nepustil z očí, dokud nedorazili zpět za její maminkou Růženkou. Potom Petr jako slušně vychovaný mladík požádal její maminku Růženku o ruku a byla svatba. A jak to bylo dál? To si povíme příště.

Autor: Maruška Mejstříková, 2. oddělení Veverušáci, ŠD Beroun – Závodí, Komenského 249