O věcech, které tence pláčou
Myslím, že znáte vyprávění spisovatele Josefa Čapka O panence, která tence plakala. Když měl pejsek s kočičkou dlouhou chvíli a venku pršelo a pršelo, rozhodli se, že si pořídí nějakou tu hračku na ukrácení dlouhé chvíle. V trávě našli nastuzenou, pohozenou panenku, kterou tady někdo zapomněl. A když se rozhodli, že ztracené panence pořídí také nějaké ty hračky, dali se do hledání, a co oni vám to všechno ještě našli... Na tuto pohádku jsem si vzpomněl nedávno.
Byl deštivý listopadový den. Brzy se stmívalo, kdo mohl, zůstal radši doma v teple. Před domem, jak už to u paneláků bývá, máme velké parkoviště a velké popelnice. A právě z jedné hodně přeplněné popelnice se drápalo chlupaté morče. Prochladlé, hladové, vydalo se na cestu po tom velikém parkovišti. Nechápu, jak mohlo bezpečně dorazit až na jeho konec. Nohy se mu rozjížděly a ono tence plakalo. Možná to zní divně, ale fakt, tenoučce kňučelo.
Stáli jsme na balkóně a dívali se za ním. Jak mizí pod plotem a mete si to dál do parku, se kterým náš dům sousedí. Běžet za ním nemělo smysl. Než bych sjel výtahem do přízemí, bylo by stejně to tam. Kdoví, co za člověka má sílu hodit živé zvíře do popelnice a zavřít za ním víko.
K mání jsou ale i jiné věci, které úplně náhodou objevíte a třeba jim dáte i domov. Nemyslím tím ztracenou peněženku, nebo věc, která se dá identifikovat. Samozřejmě, že když půjdu po ulici a najdu cihlu zlata, musím ji vrátit majiteli, případně odevzdat na policii.
Na mysli mám spíš drobnosti, které někdo zapomněl či odložil. Hodnotu nemají příliš valnou a není komu je vrátit. Bývají to klíčenky, sponky do vlasů, zapalovače, propisky, čepice a šály, rukavice, od které je k mání jen jeden kus.
Jedna nápaditá paní tyto zapomenuté pohozené dětské rukavice věší na keř u školy. A když si je nikdo neodnese ani po pár dnech, vyrábí z nich rukavicové skřítky. Vypere je, našije knoflíky jako očí, uháčkuje nos, pusu a vlasy. Potom je rozdává pro radost. K nalezení jsou i kuriozity, např. pytlík vlašských ořechů nebo dýně. Tu jsem potkal také nedávno. Ležela na lavičce, opuštěná, nikde nikdo. Možná ji tu pohodil někdo, kdo nemá v oblibě dýňový kompot. Kdo ví, jestli potají taky tence plakala.