O vlnách a pocitech
Všude dobře, doma nejlíp, říká jedna stará moudrost a nikoho z nás nenapadne, o pravdivosti těchto čtyř slov pochybovat. Slovo doma pro mě znamená přístav. Místo, kde na mě třeba do noci čekají, než se vrátím z rockového koncertu. Chce se jim spát, ale přesto čekají, aby se mě zeptali, jestli nemám chuť ohřát se trochou horké polévky. Je to přístav, ve kterém můžu zakotvit a nehledět na to, jestli kolem zuří silná bouře nebo mě po tváři hladí vánek.
Myslím, že ke slovu doma patří dobré i špatné pocity. Ty hezké si užíváte, smějete se, blázníte spolu, jezdíte na výlety, šlapete po horách. O prázdninách chodíte na houby a společně se vracíte s prázdnými košíky, abyste ke konci dne jeli nakoupit vytoužené houby na farmářské trhy. A pak společně jíte smetanovou omáčku s knedlíkem a cítíte, že tady chcete zůstat. S těmito lidmi, v tomto přístavu, na této lodi. Ať se děje, co se děje!
Ale, jak už to bývá, po hezkém počasí přichází vždycky změna. V přístavu zadují silné větry, a všichni cítí, že na to naše „doma", přichází blizard. Studený vítr fouká z moře na pevninu a doprovází ho silný déšť, sníh a kroupy velké jako slepičí vejce. A my, jestli budeme chtít přežít a odolat, budeme muset zůstat spolu. Možná u toho budeme děsně protivní, možná, že na sebe budeme řvát a mít pocit, že tohle nemůžeme, ani nechceme snášet. Tisíckrát nás napadne, že opustíme domovskou loď, sebereme svých pět švestek a hlasitě za sebou zabouchneme dveře. Těšíme se, že to bude na věky a už v té chvíli, kdy nás to napadne, se začínáme této myšlenky bát.
Větry, které míří k pevnině rychle mění svůj směr. Jednoho dne se znova na obloze objeví slunce, přinese s sebou vánek a příjemně prohřeje vzduch. A vy jste znova na té své lodi spokojeni.
Ono je vlastně jedno, jestli moře života brázdíte na prámu, v jednoduché kocábce nebo naleštěném zaoceánském parníku. Luxus nerozhoduje o tom, jestli vaše „doma" bude šťastné nebo ztrápené.
Jenže, mezi tím, co si užíváme na slunci, začíná jeho žár zesilovat. Máme pocit, že se spálíme až na puchýře. Kamarádíme totiž s vedlejšími přístavy a i v těch občas zavládnou vzpoury a zadují ostré větry. Podle naší rodinné tradice, je na špatné zprávy vždycky čas, a tak se až s týdenním zpožděním dozvídáme, že nejmladší bratranec v roli plavčíka neobstál u závěrečných zkoušek a čeká ho potupný reparát. Staršího plavčíka Jardu, jeho plnoletého bráchu, přivezli včera po půlnoci na trakaři domů dobří lidé. Z neznámých příčin se totiž přiopil v místní restauraci.
Ozývají se i ostatní přístavy. Ten, po naší pravé ruce, osídlila rodina mojí mámy. Během krátké chvíle jim tady onemocněl kapitán. Nejdřív ho začaly bolet zuby, ale on si jako opravdový mořský vlk nemohl dovolit opustit mateřskou loď a odejít k zubaři. Místo toho, aby lovil vorvaně, chodil obalený studenými šátky a v noci si na obličej přikládal mraženou zeleninu. Naštěstí, v poslední vteřině napadlo vrchní kormidelníci vytočit číslo lékařské pohotovosti a zachránit kapitánovy poslední zuby.
My, spřátelené přístavy se nedáme. Držíme pohromadě, slavíme spolu dobrý lov, společně odoláváme nástrahám pirátů. Jsme rozhodnuti bojovat do posledního muže a do potopení lodi. S takovou devizou nemůžeme být nikdy poraženi. V moři života bezpečně zvítězíme.