Pane Werichu

O mojí existenci nemáte s notnou dávkou pravděpodobnosti nejmenší tušení, zatímco já Vás znám bezmála už čtvrt století. Vyrůstala jsem s Vámi, přilepená k obrazovce televize (v době, kdy jsem se na ni ještě dívala). Vím, že dvojdílný film Císařův pekař a Pekařův císař nepatří mezi díla, kterými byste se pyšnil, leč jako patriotka Vám musím poděkovat za popularizaci mého rodného města, i když císaře alchymistů posíláte na druhý břeh Labe… Hopsa, hejsa do Brandejsa!

Filmová hláška v naší rodině zakořenila a používáme ji, kdykoli je potřeba vypravit se do města  a cokoli tam zařídit.

S klidným svědomím se přiznám, že taková výprava s dalšími členy rodiny se dál nese ve Vašem duchu. Recitujeme, zpíváme… s trochou nadsázky budíme veřejné pohoršení neustálými výbuchy smíchu, které jsou naprosto neovladatelné, kdykoli potkáme chodce v protisměru, oznamujícího, že se na setkání s námi pokaždé těší a jak že to děláme, že máme pořád tak dobrou náladu. Inu, humoru, co kdo snese.

Z dob mé rané školní docházky pochází supraphnové nahrávky Vašich pohádek, z nichž mezi moje nejoblíbenější patří ta začínající slovy: Žil kdys kdes chlap, dá se říct též muž, či kmán…, která mě provázela pomalu celou povinnou školní docházkou a – jistě mi odpustíte nevhodnou dávku upřímnosti - někdy působila i jako odstrašující příklad.

Stačilo několik opakovaných poslechů a uměla jsem ji nazpaměť. Dokonale jste vystihl dětské zaujetí krví a jistou mírou násilí, třebaže pohádka končí pohádkově a zlo dostalo, co zasloužilo. Mimochodem, nenašel jste inspiraci pro závěr ve westernových příbězích?

Bylo to v době, kdy jsme k hodinám dramaťáku v ZUŠ museli povinně přibrat hodinu recitace týdně a poměrně benevolentní učitelka nám dovolila vybrat si libovolný text. Jen jaksi okrajově zmínila, že se na jisté soutěži nedávno setkala se slečnou, která recitovala Vaši jednoslovnou pohádku a působila prý jako Vaše dvojče v sukních. Údajně zdařile napodobila i Váš dunivý hlas… Paní učitelka tedy doufala, že si zvolíme dílo odpovídající našemu věku a pohlaví, znělo to neuvěřitelně pohrdavě a mně udělala čáru přes rozpočet, takže jsem skončila u Šruta a jeho veršů o Draculovi.

Naštěstí to nebylo moje poslední setkání s Vaším dílem ve státních vzdělávacích institucích. Znovu jsme se střetly (rozumějte, já a Váš text) v gymnaziálních lavicích při hodině češtiny. Vyučující nám tehdy rozdávala namnožené výtisky výše zmíněné pohádky, přičemž ji uvedla jako experimentální dílo a přála si, abychom za domácí úkol vytvořili podobný sloh. Nejdřív jsme si pro inspiraci měli přečíst Wericha – a na mě žádný nezbyl. Měli jsme si Vás vzít do trojice, nebo by Vás ještě jednou vytiskla, což jsem s díky odmítla, se zdůvodněním, že Vás znám. Než se češtinářčino údivem povytažené obočí vrátilo na původní místo, zadeklamovala jsem úvodní věty…

Jak dopadl tehdejší domácí úkol?

Pane Werichu, nechtějte po mně odpověď!

Nesahám Vám ani po kotníky…

Na cáru papíru jsem odevzdala sotva doslovný text o kobyle, která klapala kopyty kolem kolotoče… a dál si to raději nepamatuju.

Zato Vaše pohádka se u učitelky těšila zasloužené přízni a dočkali jsme se Vás v podobě diktátu. Opravdu. Během hodiny jsme text přepsali v kompletním rozsahu…

Pak se na pár let zdálo, že od Vás mám na nějakou dobu klid. Neberte to, prosím,  nijak osobně, ale v našem domě už bylo trochu přewerichováno. Občas jsem se sice dívala na filmy, ve kterých jste si zahrál, večery nám někdy zpestřovala Sůl nad zlato, ale já zvolna přesedlala na jiné autory.

Další setkání s Vámi, mi, proti všem očekáváním, zprostředkovala škola. Stalo se tak při hudebce, když nám Vaše zanícená ctitelka a naše učitelka celou dvojhodinovku vydržela vést přednášku o Osvobozeném divadle, které beztak nikdo nepřikládal nejmenšího významu.

Rána pod pás přišla na konci hodiny, kdy nám pedagožka zadala zjistit cokoli o Divadle, poslechnout si některý ze známých songů a připravit si na téma W+V a Ježek referát.

Neprozřetelně jsem jako jediná ze třídy tehdy splnila učitelčino přání a poslala jí práci předem. Úspěšně jsem si tím podepsala rozsudek a následující týden začala výuka mojí nedobrovolnou přednáškou „Tři strážníci a proč jsem si je vybrala“. Od té doby pro mě Vaše jméno představuje uctívaný postrach, ke kterému je třeba vzhlížet, ale zároveň v obdivu moc nevybočovat z řady.

Člověk přežije kde co, i nucený referát o svém oblíbenci (byť v poněkud povrchní sféře: nejsem znalec Vašeho díla, znám sotva dvě nebo tři filmy a zanotovat umím maximálně Ten umí to), a proto jsem dalších několik let věci podepsané „Werich“ nijak výrazně nesháněla. Ale ani jsem se jim nevyhýbala. Žila jsem s Vámi v pomyslném letmém přátelství, jako se starým kamarádem, kterému se posílají nicneříkající gratulace na Vánoce a Velikonoce a možná ani to.

Nová mánie přišla s náhodnou návštěvou jediného městského knihkupectví, kam jsem zavítala při čekání na autobus, když jsem zděšeně zjistila, že na cestu MHD nemám nic ke čtení – a knihkupectví právě nabízelo mnohaprocentní slevy.

Bloumala jsem mezi regály a mezi knihami označenými jako Vše za polovic jsem se pokoušela najít cokoli, co by mě zaujalo, aby to bylo tak akorát do ruky a zároveň ne příliš tlusté, aby se to dalo pohodlně přepravovat autobusem a zároveň ne příliš tenké, aby mi jeden svazek vydržel na cestu tam i zpátky.

A na téhle poličce mezi letitými zákoníky a seznamy všeho možného i méně možného, se krčily Vaše Italské prázdniny. S pohledem, zkoumajícím ciferník hodinek, jsem je zběžně prolistovala. Jedním okem jsem zaregistrovala, že počtem stránek zhruba odpovídají mým požadavkům, cena zas slibovala, že mi zbyde na jízdné i malou svačinu… Se spásným pocitem jsem vyrazila k pokladně, abych Vás zachránila z regálu potupně označeného SLEVA 50%!. A autobus jsem stihla na poslední chvíli.

Cestou jsem přečetla stránku nebo dvě. Po příjezdu domů jsme Vás zařadila na poličku v duchu nazývanou NA PŘEČTENÍ a o pár dní později jsem ve Vašem doprovodu vyrazila do práce. Tam jste ležel na stolku a čekal. Vydrželo Vám to celých osm hodin a druhý den jsme si to pro velký úspěch zopakovali.

Připadá mi trapné uložit Vás zpět do poličky, když jsem si Vás z podobně hloupě nazvaného regálu vybrala. Proto jste obětí nechtěného stěhování. Z nočního stolku do kabelky, do práce a na brigádu, na stůl, do kabelky a zpátky na noční stolek, kam se občas ani nedostanete…

Nemějte mi to za zlé. Jednou Vás určitě přečtu od A do Z, ale je tolik knih a příběhů, které stojí za to si přečíst, že nevím, kde začít. A tak závidím dívence z Pana Tau, kterou příběhem doprovázíte a vyprávíte jí…

Chce to jenom trpělivost. Jednou to přijde a já Italské prázdniny zhltnu během odpoledne. Znám se. Ale zatím…

Položím si Vás na noční stolek hned vedle brýlí.

Tak tedy…

Dobrou noc, pane Werichu.