Pár útržků ze života Jenovéfy N.
V nejtajnějším místě knihovny, až úplně u zdi, leží zasunutá naše rodinná kronika. Kdyby měla tato sbírka duši, myslím, že by byla hodně smutná. Je jedna z těch, kterou si nikdo nevezme do ruky jen tak, pro radost. Nikdo se do ní nezačte a neprohlíží staré, dnes už zažloutlé fotografie. Obrázky z války, hořící domek mých pradědečků, děcka, co se na to dívají, čerstvě popravený strýc Toník. Němečtí vojáci se při své „práci" rádi nechávali vidět.
Kronika si v kabátě z černých desek dlouhý čas spala nerušeným spánkem. Až nedávno, jsem si vlastně náhodou všiml, že z ní vykukuje hustě popsaný čtverečkovaný list. Opatrně jsem ho vytáhl a s překvapením zjistil, že se jedná o školní poznámky mojí mámy. V té době jí bylo taky sedmnáct a zachytila v nich vzpomínky dvou žen, svých sousedek. Obě byly už hodně staré paní, obě zažily válku a podle zápisků obě právě lamentovaly nad tím, jak nevděčná dnes mladá generace je. Všechno mají a ničeho si neváží!
Byly to obyčejné ženské, ale díky tomu, že ve válce vychovávaly dvě malé děti, staraly se navíc o prarodiče a manželé byli povoláni bránit svou vlast, žily vlastně neobyčejný život. Život, kterým skrz na skrz prochází strašák jménem strach. Bylo znát, že i po mnoha letech by slovo válka nejraději vymazaly ze své paměti. Moje máma si jejich vzpomínky tehdy zapsala na kus papíru. Možná, že teď, když byly znova objeveny, by byla škoda o ně přijít. Možná, že je právě teď nejvyšší čas, vytáhnout je na světlo a převyprávět těm, kteří budou ochotní naslouchat.
Přijměte, prosím, pozvání do jedné letní zahrady na Valašsku. Právě se píše rok 1991 a na lavičce pod stromem odpočívají dvě staré ženy a jedna sedmnáctiletá holka.
„Vzpomínáš Maří na Jenůfku?" „Bodejť by né, ta holka to měla tak strašně těžké. Celý život zpackaný. Blbá válka, blbý život!" „Byla poloviční Židovka z mamčinej strany. Ale ze slušné rodiny. Doma to měli všecko nóbl, koberce i záclony měli. Aj kůpelku a v ní kotel na vyvařování prádla." „Když sa Jenka vdala, začínala zrovna válka. Byli mladí, nejdřív si mysleli, že to brzo přejde. A ono nepřecházalo. Židé sa začali bát o holý život a s nima i všeci jejich blízcí." „Její muž vzal na čas do zaječích, prý jenom na chvílku, aby byl pryč z očí, pamatuješ?" „Pokud to šlo, Jence dobří ludé dycky neco podstrčili. Tu trochu můky, kus masa nebo koláča. Nechávali to šikovně zastrčené za plotem, aby nikdo nevěděl a Jenůfka si to večer vždycky vzala. Dívaj sa, tak to bylo nebezpečné a dycky sa někdo hodný našel a od huby si odtrhl. Jenomže, potom si pro ňu došli a odvedli ju na nucené práce. Ona byla šikovná, k dílu sa postavit uměla. Vařit aj dobře péct. Krásně vyšívala. A to jí prý zachránilo život." „Kdo ví, jestli tam radši neměla nekde ostat. Když sa dostala kůsek před koncem války dom, byla z ní živá troska. Poblázněná ženská, co neví konca, kraja. Co tam s ňů dělali, to sa už my dvě nedovíme." „Mařo, naštěstí!" „A to nebyla ani daleko, jen u hranic na Německo, v Sudetoch. Dom sa dostala úplnů náhodů, snáď sa tehdá převrátilo jejich auto při převozu a podařilo sa jí utéct." „Její muž tehdá nechtěl nechat barák bez dozoru a tak sa do něho vrátíl. Ale Jenůfka už nikdy nebyla taková, jako dřív. Jestli si předtím rozuměli v máločem, teď už sa neshodli vůbec. A Jenka si během krátké chvíle zažila další hrůzu. Zůstala jim kozička. Taková vychrtlá a neduživá, ale během války, když ničeho nebylo, z ní měli veliků radost. Osvobození sa blížilo, z jedné strany od kopců šli Rusové a proti nim z lesa Němci. Jaro bylo cítit v luftě. Ale co naplat, koza potřebovala žrat. Měli ju schovanů ve sklepě, u zemáků a řepy a každý deň ju vodili, aby sa nachvílku napásla. Zrovna, když Jenůfka s kozů tehdá navečer vyšla, začala přestřelka. Koza mečala, Jenka sa z břeha plazila po břuchu do sklepa a věřila, že tohle už opravdu nemože přežit. Šak kulky byly na baráku vidět ještě nedávno. Než tam cérečko vaši dali fasádu." Z pěknej robky sa stávala divná ženská a to najhorší mělo ještě přijít." „Rusové byli už za dveřama, konečně jsme sa přestávali bát a věřili, že všecko dobře dopadne. Jenka jedného rána odešla do lesa udělat otépku na podpalku. Vrátila sa ale za malů chvilku s hrůzů v očách. V lese ju znásilnili dva ruští vojáci." „Kdyby se jí ten její zastál, ale to ne. Představ si, cérko, že on ju za to ještě hrozně zbíl." „Himl hergot! Je to tak, jak vykládáme. Všecí jsme byli rádi, že šla jenom na nucené práce, že sa nedostala zrovna nekam do lágru, ale výhra to pro ňu nakonec nebyla. To ne. Začala sa bát všeckého kolem. Celého světa. V noci nemohla spat, chodila okolo baráka nebo seděla pod hrušků přikrytá deků. Mluvila sama k sobě, ludí sa stranila. Ani nevím, jestli nakonec u ní byl doktor, ale říká sa, že jí puklo žalem srdéčko."