Pětadvacet let poté
Vycházím z domu. Zrovna na 25. výročí sametové revoluce nám došel chleba. Mířím do nejbližšího supermarketu, jinde teď určitě otevřeno nemají.
Před obchodem stoji fronta. Ptám se, na co? A odpověď zni: ,,Na košíky." Krčím nad tím rameny, bochník poberu do ruky; procpu se dovnitř, ženu k regálu s pečivem a zastavím se teprve u další fronty. Přes ramena lidi před sebou se snažím odhadnout situaci.
Chleba není. Otáčím se na patě, ani s houskami to nevypadá nadějněji. Jen těžko se dostanu do boční uličky, nemá smysl se tady dál zdržovat. Topinky večer nebudou, nedá se nic dělat. V obchodu je vydýchaný vzduch, co nejrychleji se snažím dostat k pokladně.
Lidský had se vine ke stojanu s časopisy. Povaluje se tu poslední svazek se vzpomínkami pamětníků. Fronty na základní potřeby se zkracuji. Čtu si s úsměvem. Fronty jsou, i když se nedá nic koupit. Protáhnu se kolem pokladny a s prázdnou se vracím domů.