Po stopách světla
Stačí stisknout vypínač. Ale historie svítidel je velice mladá. Od dob, kdy v pravěku člověk znal jenom světlo sluneční, uplynula spousta času. Bylo to světlo přirozené, jediné, na které se mohl spolehnout. Podle antických bájí daroval Prométheus lidem velký dar. Bylo to právě světlo. Jeho nedostatek lidi omezoval. Když bylo zamračeno, museli odložit jemnou práci, protože na ni dobře neviděli. Ve svých jeskyních měli převážně šero.
I primitivní člověk si uvědomoval, že by bylo dobré najít nějaký zdroj, který mu prodlouží den, posvítí na cestu, odežene divoká zvířata. Z běžného života znal sílu ohně a tak ho napadlo, přinést si ho s sebou do své jeskyně. Na světě bylo tak první umělé osvětlení - OHEŇ. Ohniště přežily věky a ještě do nedávna se na nich vařilo v chudých chalupách. Bohatší rodiny měly ve svých jizbách pece. Večer si posedali kolem, mohli se ohřát a u toho pracovat. Movití lidé, zámečtí pánové a šlechta měla na svých sídlech nádherně zdobené krby. Byly nejenom krásné, ale i důmyslně vystavěné tak, aby dokázaly vyhřát několik velkých místností najednou.
Postupem času přišla potřeba posvítit si tam, kde zrovna plameny ohně nedosáhly. Světlo dostat do chlévů, vidět na cestu. Na svět tak přišly -POCHODNĚ. Svazky prutů nebo větve se obalovaly smolou a tuky. Postupně je zdokonalovali tak, aby dosáhli co nejdelší doby hoření.
O něco dokonalejší co se týče síly světla byly - LOUČE. V chudých chalupách se s nimi svítilo ještě v začátcích 19. století. Byly to nejčastěji bukové štěpiny dřeva, které se zasouvaly do držáků na stěnách kamenných staveb. V dřevěných chalupách se plamen kvůli ochraně před vyhořením uchovával v kovovém stojanu, zvláštním skřipci. Nevýhoda loučí byla v tom, že hodně rychle hořely a musely se často měnit. Obyvatelé domů museli také bedlivě střežit, aby nedošlo k vyhoření a ohořelé uhlíky chytali do džberu se studenou vodou, který umístili pod louč.
Na podobném principu fungoval i KAHANEC. Do hliněných misek uplácaných z jílu se vkládal tuk ze zvířat. A brzy tady byla další novinka, kahan. Kahan měl jakýsi knot. Před nalitím tuku do nádobky se do něho zasunul kousek lněné šňůrky. Ten vyčníval ven z tuku, dlouho hořel a po zapálení byl bezpečnější. Zrovna v té době se začínají rodit nejen osvícení praktická, ale misky na tuk se dokonce nádherně umělecky zdobí a jejich zpracování je velmi náročné. Miskám zavěšeným na vysoké stojany se říkalo kandelábry a používaly se k osvětlení veřejných prostor. I dnes se můžete setkat s lidovým pojmenováním elektrického osvětlení - kandelábr.
Velice dobře hořel živočišný materiál, hlavně lůj. Ten dal vzniknout dalšímu druhu osvětlení - SVÍČCE. Brzy vytlačila kahany i kahance, stala se nejpoužívanějším osvětlením starověku i začátku novověku. Svíčka měla velkou výhodu v tom, že se dala bezpečně přenášet tam, kde člověk světlo potřeboval.
LUCERNA - v době vlády císaře Rudolfa přišla do módy zasklená skříňka s malým komínkem pro odvod spalin. Byla vhodná pro noční chůzi venku a svítivost zajišťoval petrolej, svíce nebo olej.
V roce 1682 přišel německý badatel Becher na to, že při určité manipulaci s uhlím - jeho suché destilaci, vzniká plyn, který hoří. Dlouho zůstal tento objev nepochopený, až zhruba po sto letech se o něho začali výzkumníci znovu zajímat. To už se dělaly pokusy i s plynovým osvětlením domácností a objevily se první PLYNOVÉ LAMPY. Pro konstruktéry znamenaly dost tvrdý oříšek, první prototypy byly nebezpečné, docházelo i k samovolným výbuchům. Postupně se tyto mouchy podařily vychytat, upravil se systém přívodu plynu a dokonce i samotný hořák se dal regulovat. Poskytovaly velmi jasné čisté světlo.
K elektřině zbyl už jenom krůček. Přišla OBLOUKOVÁ LAMPA - v níž se ke svícení využívalo elektrického oblouku mezi dvěma tyčinkami z uhlíků. Ještě dokonalejší variantu tohoto osvětlení vymyslel český vynálezce František Křižík. Ten ji zdokonalil elektrickým regulováním vzdálenosti mezi uhlíky a na svítivosti to bylo výrazně znát.
Goebel byl původem Němec a žil v Americe. Vymyslel skleněnou baňku podlouhlého tvaru, ve které bylo uhlíkové vlákno vloženo mimo tuto baňku. Byl z ní odčerpán vzduch a špička byla zatavena. Světlo světa poprvé uviděla - ŽÁROVKA. Tehdy ještě nesvítila příliš dlouho. Musel na ní zapracovat a trošku nad jejím principem zapřemýšlet Edison. Teprve teď to byla tvarovaná tenkostěnná baňka s vláknem ze zuhelnatělého bambusu.
A vývoj jde dál. Nová generace svítidel je koncipována tak, aby nezatěžovala životní prostředí, byla úsporná, měla vysokou životnost a svítivost. Od doby prvního umělého osvětlení - ohně, uplynula spousta času.