Pochodeň číslo 1

Těžko říct, jestli je film vhodný pro mladou generaci, která danou dobu nezažila. Pravděpodobně ocení filmové triky, přestože některé z nich nejsou zcela reálné, ale neporozumí tomu, co Hořící keř vlastně má vyjádřit. Jméno Jan Palach znají všichni, jenomže pouze někteří z nás (a těch je skutečně nepatrně) si dokáží ony kusé znalosti dosadit do dobového kontextu. Proč se Jan Palach upálil?

To nedokáže změnit ani sebelépe natočený snímek. Hořící keř spíše připomíná dobrodružný film a jen autentické historické záběry dokazují, že to ve skutečnosti není pravda.

Ani v postavách se divák příliš nevyzná – Palach se zdá být jediným, koho lze poznat bez dlouhého váhání – a dialogy mu to nijak neusnadňují. Příkladem by mohla být scéna s pohledem do kuchyně mladé rodiny, kde muž sedí u stolu. Zazvoní pošťák nesoucí telegram, nezeptá se, jestli skutečně mluví s adresátem, vše se odehrává beze slova. Teprve v další scéně, kdy muž volá do nemocnice, se člověk dozví, že jde o Janova bratra.

V předchozích odstavcích jsem se zmínila o filmových tricích. Přestože je většina z nich povedená i tady platí, že mistr tesař se někdy utne. Stalo se tak v okamžiku, kdy v okolí Všetat projíždí kolona tanků. Zajímavě se promítá na čelním skle sanitky, ale… tady by nebylo od věci, kdyby byl záběr poněkud roztřesený – byl by hned mnohem autentičtější, jak jistě přisvědčí každý, kdo viděl nějaký záznam jedoucích tanků.

V mnoha dalších situacích má divák dojem, že jednotlivé postavy přehrávají. Možná to byl záměr tvůrců, chtěli tak zdůraznit pocity aktérů, místy to však působí komicky a rušivě.

Hořící keř je – podle mého názoru – odsouzen k zapomenutí. To, že nerozčeřil mediální hladinu tak jako kupříkladu Lidice, by ani tolik nevadilo, mnohem horší je nemožnost zorientovat se bez pomoci znalce dobových událostí v ději, natož v postavách. Věčné tápání mnoho diváků pravděpodobně od shlédnutí tohoto snímku odradí.