Počítání debilů
O tom, že je to opravdu borec jsem se přesvědčil hned první jízdu s ním. Myslím, že by v klidu mohl aspirovat na světový rekord v používání slova „DEBIL". Člověk kolem sebe slyší a vidí spoustu věcí, které zaujmou a někdy i pobaví.
Tenhle maník dokáže fakt nemožné. Na naši školu přestoupil za záškoláctví a to, že to víme, nemáme říkat moc nahlas, protože si to jeho rodiče nepřejí. Nepřeje si to ani vedení školy, protože bývalý záškolák už není záškolák, bylo to prý jen náhodné selhání. Jestli to ale nebude spíš tím, že se jeho táta stal sponzorem naší školy. Ale, abych se vrátil ke svému původnímu záměru a popsal vám, jak vypadá běžný půlden strávený ve společnosti slova „DEBIL".
Ze stejného nástupiště odjíždíme do školy čtyři. Dřív to bývala příšerná nuda. Na nepohodlných sedácích autobusu jsme zkoušeli dospat vzácné minuty, čas jsme krátili posloucháním hudby ze sluchátek, vyřizovali noční korespondenci, sledovali nedokouknuté filmy. No, říkám, prostě nuda jako hrom. Jenže, od té doby, co s námi jezdí tento kluk, není ani památka po únavě. On by svým hlučným chováním po ránu probudil snad i mrtvého. Dobře jsme si všimli například toho, že se probudil i řidič. Pán, co nás vozí, bývá totiž většinou velice unavený. Po cestě zívá, chvílemi se zdá, že spí, jezdí spíš jen po paměti. Jednou mě dokonce nechal nastoupit s legitkou od jiné autobusové společnosti, řekl, že je to OK. Prostě asi v tu chvíli nenašel sílu a chuť se se mnou hádat. A zrovna minulý týden profrčel osmdesátkou zastávku, na niž stáli další studenti naší školy. Protože jim další autobus jede až za hodinu, museli chudáci prosedět kus svého života na lavičce mezi valašskými lesy. Nejvíc je mrzelo, že přišli o písemku z fyziky, protože fyzika, jak povídá naše učitelka, je ten nejkrásnější a nejdokonalejší předmět.
Dnes už díky novému klukovi pan řidič při jízdě nespí. Spíš, a to je taky nebezpečné, se neustále dívá do zrcátka a nevěří svým očím. Možná, stejně jako my, dělá v hlavě pomyslné čárky a počítá, kolikrát je možné za jedno podzimní ráno průměrně říct slovo „DEBIL". Padesátkrát? Stokrát? Samá voda!
Debilem je označený každý, kdo jede s námi v autobuse, debilové jsou všichni, koho po jízdě potkáme. Někdy se rozjede tak, že debily nazývá i různé neživé předměty. Třeba blikající zářivku, shrnutý kobereček u řidiče, slunko, které oslňuje nebo strom, který zrovna míjíme. Debil je kluk, který se po cestě rozhodl poprvé v životě učit, taky chlap, co si čte reklamní noviny. Debilové jsou děti, které mamka veze na hlídání k babičce a protože je ještě brzy, k tomu zima a tma tak v autobuse probrečí půl cesty. Debilové jsou chlápci, kteří jezdí každý den 50 kilometrů do práce a dokonce stará babička, která den co den vozí někomu oběd. Její zásluhou tak po cestě čicháme sekanou, guláš, polívku se zelím nebo koblihy s marmeládou. V autobuse to někdy vypadá spíš jako v jídelně a přiznám se, že i když mám guláš hodně rád, tak v šest hodin ráno mi příšerně, ale příšerně smrdí. Debil je dokonce i náš řidič, protože s námi jezdí jako s debily. Taky pes, co jel někam na výstavu, načesaný, vymydlený, s culíčkama za ušima, aby mu chlupy nepadaly do očí. Zkrátka každý, kdo se nachomýtne blízko našeho autobusu.
Shodli jsme se na tom, že jsme fakt rádi, že se tento týpek dal na studium zrovna u nás. Díky němu je hodina strávená v přestárlé rezavé hrčící „škatuli" nějak kratší. Cesta uběhne mnohem rychleji a je u toho dokonce ještě veselo. To se potom jezdí i na střední daleko líp.