Pohádková země Pičín – svět, kde vládne láska a cit

Scházíme se u školy a přesně v osm hodin odjíždíme směrem na Pičín. Po necelé hodince jízdy, kterou jsme hravě zvládli, zastavujeme přímo před vraty paní Klimtové, kde se Pohádková země nachází. Všichni jsme natěšení, co nového zde uvidíme. Někteří jsou zde poprvé, jiní se těší, že uvidí, co se od poslední návštěvy zde změnilo. Otevírají se pohádková vrata a mezi nimi nás vítá pan Klimt s jeho maminkou Víťou. Paní Vítězslava Klimtová o svém pohádkovém království říká: „Tady mluví stromy, skřítci, tady to žije jinými bytostmi. Všichni jsou tu dobří, i ti čerti. Udělala jsem si vlastní svět a teď se tady všichni radují. V domě se zabydleli skřítci, poletují tu elfíci, svůj domov zde našel i vodník, v čarodějné chýši se míchá již lektvar a dokonce sem přiletěl drak a přiklusala luční kobylka.“ S láskou o svém království a svých kamarádech vypráví paní Klimtová, která je nejen spisovatelkou, ale i ilustrátorkou svých knih, která je autorkou všech Pohádkových obyvatel této země. Oči nám létají z jednoho místa na druhé, abychom na nic nezapomněli. Rozdělujeme se na dvě skupiny, které se vzájemně pak prostřídají v prohlídkách.

Nejmladší děti jdou do pohádkového domečku, ve kterém se usídlili skřítci, starší děti zdolávají pohádkovou stezku na přilehlé zahrádce. Spoustu nových postaviček nalézáme při prohlídce. Zapomínáme i na naše běžné starosti, odreagujeme se a spolu se skřítky žijeme v této zemi. V zemi klidu, pohody a štěstí. Pohybujeme se v prostoru skřítků, elfíků, čteme si zdejší pohádky a je nám tady dobře. Za nějakou dobu se prostřídáme a pokračujeme dál. V chaloupce nás vítá a zdraví drak. A víte jak? My jsme mu museli zazpívat jednu písničku, aby věděl, že patříme do tohoto světa. Když jsme skončili, hlasitě nás pozdravil skřehotavým hlasem a z jeho úst místo plamene vyšel hustý dým. Pak jsme se podívali, jak žijí skřítkové v lese. Slyšíme zpívat ptáčky, v dáli znějí krásné písničky. A pak již pokračujeme dle vlastní volby. Prošli jsme celou chaloupku, dostali se o patro výše a tady na nás čekala „babice vrbice“. Když jsme k ní přišli blíže, zazpívala nám písničku a my se ji naučili s ní. Pak jsme si ji několikrát zopakovali a pokračovali v prohlídce. Obdivujeme umění paní Klimtové a nemůžeme se nasytit. Je to super. Ale my musíme pomalu a jistě pokračovat dál. Vždyť ten čas tady tak utíká.

Odcházíme na zahrádku, uděláme malou přestávku, nasvačíme se a jdeme si kupovat drobnosti a upomínky na dnešní den. Každý si chtěl odvést nějakou tu drobnůstku. Pán Klimt docela nestíhá. Snažíme se být ohleduplní nejen vůči sobě, ale celému pohádkovému království. Velkou pochvalu za chování od pana Klimta dostal Vojta Prošek. Jeho úcta k děvčatům ho ohromila. Vojta za svůj čin obdržel drobnost a osobní poděkování od paní Klimtové. Velice nás to potěšilo. Po nákupu ještě poslední rozloučení se skřítky, poděkování, poslední podpisy od paní Klimtové do knih a společné foto. Pak se zástupci naší výpravy do „Pohádkové země“ rozloučili s paní Klimtovou a panem Klimtem, předali malou pozornost a již nyní se těšíme na další setkání. Úplné rozloučení bylo s písničkou, kterou jsme se zde naučili: „Pod naším okýnkem teče potůček, u toho potůčku roste stromeček. Roste roky měsíce, a je starý velice. Už jste mě poznali, jsem babice vrbice.“ A tímto jsme ukončili náš dnešní výlet. Ještě jednou děkujeme a za nedlouho přijedeme!