Pohádky ze školní družiny

Zajíček a skřítci

Byl jednou jeden les. A v tom lese byla nora. V noře byl schován zajíc, jmenoval se Ušáček. Jednoho dne si vyšel na pole, poblíž lesa, kde bylo zelí. A tak rychle utíkal, aby tam byl co nejdříve. A jak tak rychle utíkal, najednou uviděl, jak tam skřítci kopají drahokamy. Byly to smaragdy a diamanty. Schovaný mezi zelím na ně začne křičet: „Nechte toho kopaní, poničíte všechno zelí“. Skřítkové se zalekli a rozutekli se každý v jinou stranu. Zajíček se podivil, čeho se tak zalekli, ale bylo mu to jedno. Pobral všechno zelí a hopky, hopky do lesa. Tady zalezl pod smrček a chroustal, chroustal zelí. To, co mu zbylo, musel uklidit a schovat, aby mu ho nikdo nesnědl.

Autor: Kolektivní dílo Veverušáci, ŠD Beroun – Závodí, Komenského 249

Cink a Amálka

Cink, je malý skřítek. Amálka je malá víla. Spolu zažívají mnoho krásných zážitků. Společně mají kamarádku lišku Ryšku. Všichni společně se vydali na dobrodružnou výpravu lesem. Společně jdou po písčité cestičce a najednou zbystří. Uviděli krásný strom, a okolo lesní kvítí. Jak tak jdou, potkají cestou kukačku. Dali jí jméno Houkačka. Stále se jí tak říká, neboť ji na stromě není vidět a pořád dělá kuku, kuku, kuku …a tak pokračují dál, jdou po lesní cestičce a potkají vlka jménem Pavel. Pavel byl znám tím, že pořád za šera a večer vyl na měsíc. Měl ho rád, protože krásně svítil do dáli. Kamarádi jdou květinovou cestičku a jdou a jdou a jdou. Najednou našli domeček. Ten byl schován mezi stromečky. Okolo kvetlo lesní kvítí a Cinkovi a Amálce se to tu moc líbilo. Zůstali tady. A jestli ještě žijí, budou tu žít až do smrti.

Autor: Kolektivní dílo Veverušáci, ŠD Beroun – Závodí, Komenského 249

Gildina výprava

V jednom lese žila lištička Gilda, ale lištička Gilda neměla ráda, když ji někdo říkal lištičko. Když to někdo řekl, vždy odpověděla: „Já se jmenuji Gilda“. A pak odkráčela pryč. Jednou se tak naštvala, že odešla hodně, hodně daleko. Sice jídlo našla, ale věděla, že jí dlouho nevydrží a tak se bude muset přesunout na jiné místo. Jednou potkala sovu Houkačku a ta jí nabídla, že by u ní mohla spát třeba týden, ale měla podmínku: „Budeš mi pomáhat.“ A tak Gilda souhlasila a pomáhala. Jeden den měla sova Houkačka dobrou náladu a Gildě řekla, lištičko. A to asi víte, co se dělo dál. Gilda teda vyrazila znovu na výpravu. A šla a šla a šla, až došla do velikánských bažin, kde to všude bublalo a cákalo na všechny strany. A jak se tak se tak rozhlížela, zavadila očima o velkou chatku. Řekla si, že si tu udělá noru a že tu bude mít nový domov. Ale třetí den uslyšela něco divného, jako kdyby někdo si dal megafon k puse a začal chrápat. A tak vylezla ven a uviděla něco strašného. „Zlobr!!!“ A utíkala, utíkala a utíkala, až doběhla domů. Hned skočila do své nory. Vyspala se a hned druhý den se vítala se svými kamarády a řekla si, že už jí vlastně nevadí, že jí někdo řekne, lištičko, že je to náhodou pěkná přezdívka. A od té doby jí jinak neřekne, než lištička Gilda.

Autor: Adélka Kubečková, Veverušáci Beroun – Závodí