Pohodička v nemocnici
„Někam, kde po mně nebudou nic chtít, nebudou buzerovat od rána do večera, nebudou kontrolovat jak dlouho volám a s kým, nebudou na mě řvát, když zrovna nemám náladu uklízet si pokoj. Chtělo by to vypadnout z kolotoče šikany, nemyslet na nic, dělat jen nic a nemít žádné starosti. Sponzory, kteří by mě zavezli někam na tajný ostrov nemám, do kosmu se běžně zatím taky nejezdí. A tak jediná ulejvárna, která mě přijde docela rozumná, samozřejmě za cenu drobných ústupků je nemocnice."
Ostatní si poťukali na čelo. „A víš vůbec, že i život ve špitále má nějaké pravidla? Že tě tam většinou neberou jenom tak a musí mít k tomu důvod?" Prý i tohle by se dalo zařídit. Od známých dvojčat zjistila, že když se nutně potřebují vyvléct z hlídání vlastního táty, jezdí totiž k němu už několik let neradi na víkendy, občas to risknou a vymyslí nějakou rozumnou chorobu. Rozumná choroba je prý něco, co zbytečně nepoděsí rodiče a hlavně babičky, ty jsou prý obzvlášť zvídavé a ptají se na detaily. Vaši to nebudou chtít riskovat a dovezou vás radši k doktorovi.
„Proboha, proč dobrovolně k doktorovi?" Děsili se ostatní. Máme za to, že normální člověk před mámou tají i bolení v krku, protože potom nastává nedobrovolný kolotoč otázek typu, jak to přesně bolí a kde, kdy to začalo a jestli jsou děcka ve třídě hodně nemocní, co jim je a kdo to mezi nás zatáhl. Následuje mátový čaj ve větším množství, takže si ke konci léčby připadáte jako peprmintová žvýkačka. Na noční stolek dostanete přísun žvýkacích, kousacích i polykacích tablet, kapky do nosu a pro jistotu teploměr, protože si určitě dobře neuvědomujete, jestli je vaše teplota zvýšená. Dospěli jsme k názoru, že děsit maminy chorobama se prostě nevyplatí.
Kdo by spěchal k doktorovi dobrovolně k tomu musí mít asi důvod a nám to připadalo jako šílenost na druhou.
„Jo, jo", podotkla Mája, která má za sebou několik měsíců onkologické léčby v Brně. „Ve špitálu se to vydržet dá. Dostaneš dobrou péči, jídlo ti nosí k posteli, ráno ti ustelou, před vizitou vymění povlečení, když je ti opravdu hodně špatně, přijde výživová specialistka a zeptá se tě, na co máš chuť. Banány? Pribiňák? Nebo kus kuřecího masa? Problém je v tom, že ani ten nejlepší řízek v nemocnici nechutná jako od mamky. Dokonce i ten pribiňák chutná doma jaksi jinak. Navíc ve špitále je nemožné se válet jen tak. Čeká vás spousta vyšetření, některá z nich jsou v pohodě, jiné vám dají zabrat, některých se bojíte. Nevíte totiž, co vás čeká. A když to máte za sebou, čekáte na výsledky. Někdy to trvá hodně dlouho, třeba výsledky z genetiky. A když to konečně máte v kapse, teda ve zdravotní kartě, znova vás někam ženou. Navíc, nemocnice není vhodné zařízení ke spaní. Zhruba každé dvě hodiny přijde v noci nakouknout sestra. Vrznutí dveří a kroky vás zaručeně vzbudí. Spí se při nočních lampičkách, aby na každého pacienta bylo vidět, jestli mu třeba náhodou není špatně a jeho stav se nezhoršil. Budíček je před šestou hodinou. Sestry, ještě než se vymění na směnách, musí mít odebrané vzorky jako je krev a moč a zapsané teploty. Sotva se za nimi zavřou dveře, nakluše uklízečka. Přetáhne vám noční stolek a postel dezinfekčním roztokem, vynese koše, otevře okna, setře koupelnu a umývadlo, vyleští zrcadlo. Potom se zavřou dveře. Asi tak na dvě minuty. Přiběhne nová sestra z nové směny, ustele postel, doplní mýdlo a taky přinese čistou košili. Z repráku nad vámi se mezitím ozve „Děťátka, snídaněéé!!!" a tak do sebe dostanete kousek rohlíku s bílou kávou. A znova se čeká, tentokrát na vizitu. Někdy to trvá k zešílení.
Jak Mája říkala. V nemocnici se to vydržet dá a pokud je k tomu důvod, člověk to zvládne a dokonce si tam může najít známé a kamarády. Vymýšlet si ale nemoci, jen proto, aby si tam odpočinul a relaxoval nám přišlo jako pěkná ptákovina. Nehledě na to, že to doktor musí po pár dnech poznat a co si potom o takovém člověku asi myslí?