Pomoc, šikana!

Člověk by mohl říct ano, protože žáci se s problémem šikany těžko vyrovnávají. Někteří z nich se za to, co se jim děje stydí. Svěřovat se, to je to poslední, co by je napadlo. Někteří šikanovaní jsou toho názoru, že to ještě není tak špatné, lidem v okolí se děly i horší věci, nač tedy zbytečně panikařit. Vždyť už za rok nebo dva školu dokončím, bouchnu dveřmi a už mě tady nikdo nikdy neuvidí. Teď zatnu radši zuby a budu se držet zpátky, protože se taky může stát, že při přestupu na jinou školu se bude celá situace opakovat a třeba i zhoršovat.

Mnoho studentů o pomoc požádá, snaží se svoji pozici ve třídě zlepšit, ale nenajdou vyslyšení. To je zrovna ta opačná situace, kdy vy se cítíte mizerně, bojíte se každého školního dne, ale lidem ve vaší blízkosti situace zdaleka tak vážná nepřipadá. Proč se zabývat něčím, co přeháníte a ve skutečnosti o nic důležitého nejde?

Velmi záleží na tom, koho poprosíte o pomoc. Možností je spousta, ale tady je každá rada dobrá. Pokud člověk vlastní něco, čemu se říká dobrý kámoš, je to ideální situace. Má to s kým probrat, dostane nezávislý názor a třeba i tip, proč ostatní tolik štve. Když není kamarád nablízku, třeba se objeví někdo, kdo je ochoten o vaší situaci aspoň mluvit. Ten někdo bude možná raději, když ho oslovíte mimo školní půdu. Třeba na zastávce, v obchodě, při venčení psa nebo v kroužku, zkrátka tam, kde ostatní neuvidí, že se s vámi baví. Přiznejme si, že co se týká školní hierarchie, každý z nás má trochu strach, že upadne v nemilost ostatních. Blbá situace, ze které se těžko dostává.

Nabízí se tady možnost probrat to s rodiči, ale ti většinou zpanikaří, běží ještě odpoledne za třídní, volají řediteli, domlouvají mimořádné třídní schůzky a tím na člověka snad ještě víc upozorní.  Další z možností je oslovit ředitele školy. Problém je v tom, že tento člověk bývá mimořádně zaneprázdněn a během krátké chvíle, kdy se k němu dobojujete s prosbou o pomoc, se třikrát otevřou dveře a vstoupí sekretářka s důležitými lejstry k podpisu. Mezitím pětkrát zadrnčí mobil a dvakrát pevná linka.

Na zvážení je oslovit staršího učitele, ti totiž už kolikrát nemají sílu za nás bojovat. Jedna z našich učitelek před důchodem přiznala, že se oni, v době jejich mládí, setkávali na pedagogické fakultě s názorem, že děcka se nejlíp porovnají sami se sebou. Není dobré se do nich plést, protože sami se musejí učit o sebe postarat a situaci si vyřešit.

Někde jsem četl, že šikanovaného žáka páté třídy objevila zamčeného v šatně uklízečka. Byl zamotaný do bundy na tělocvik, nutili ho, aby zchroustal hořkou kůru z pomeranče. Nešlo o život, ale kluk toho měl už asi fakt plné brýle, a tak se uklízečce svěřil. Tohle fakt nebyla ženská s vysokoškolským vzděláním, nebyla ani pedagog a tak si mohla dovolit počkat na dva záškodníky, kteří se sem asi po hodině vrátili zmapovat situaci. Oba zfackovala, bylo to na Moravě, takže zliskala. Od té doby se šikana neopakovala.

Dobrá rada na konec nefunguje stoprocentně, ale možná je v případě nouze dobré najít některého z mladších učitelů, někoho, ke komu máte důvěru a zdá se vám, že by se za vás mohl bít. Třeba i před ostatními učiteli, před rodiči. Ono to není zrovna jednoduché.

Když je člověku fakt blbě, není hloupé zavolat na linku důvěry. Pokud nejsi v první třídě, cifry od sebe rozeznáš a telefonní kontakty visí ve škole na mnoha místech. Pokud by i tato varianta selhala, nabízí se možnost zvolit úplně nezávislého člověka, ke kterému máme dobrý vztah. Teta, strejda, staří dobří sousedi, kteří nás znají už od dětství... Je spousta možností a spousta dobrých lidí, kteří pomůžou. A oni pomůžou!