Pondělní ráno
Ze sna mě burcuje zvuk budíku. Jak já tento vysoký syntetický tón nenávidím. Copak to se dělá, řvát slušné lidi ve spánku? Poslouchat ho ale rozhodně nehodlám. Aspoň dnes ne. Ještě na malou chvilku se schumlám pod vyhřátou deku. Tři minuty, možná pět, bude stačit. Mám pocit, že neuplynulo ani pár sekund a z nového sna mě budí hlas mámy. Vzteká se, že každé ráno nestíhám, každé ráno dobíhám, každé ráno zapomínám...
Budík mě budil přece před dvaceti minutami, tak proč proboha nejsem schopný jednou v životě vstát normálně. Normálně? To asi co živý budu nesvedu. Nemám talent na normální vstávání. Nemám rád, když na mě po ránu ječí ten můj praštěný budík. Za oknem se probouzí šedivý den. Zimní měsíce moc nemusím. Do školy odcházím za tmy a za tmy se vracím.
Do života mě přivádí černý čaj s citrónem. Je tak akorát k pití a já neodolám a vylepším si ho ještě jednou kostkou cukru navíc. Máma nese na talířku domácí koláček. Pod nos mi pro jistotu přistrčí ještě celý plech, kdyby náhodou pochybělo. Hodná maminka. Okusuju tvaroh, marmeládu, mák, těsto zblajznu jen tak narychlo, to by koláče ani obsahovat nemusely. Přidávám ještě jeden a okusuju v opačném směru. Mák, marmeládu, tvaroh. A zase to těsto. V 15 minutách musím zvládnout zbytek a už předem vím, že to nedám. Nedávám to pravidelně, ale díky tomu se možná ve škole pyšním velmi dobrými výsledky v běhu. Pravidelným tréninkem při dohánění autobusu platím za dobrého sprintera a na čelních místech žebříčku se umísťuji i na dlouhých tratích. Při ranním běhu naštěstí nikdo nezkoumá férovost podaných výkonů. To bych potom musel přiznat, že řidič městské dopravy má taky kluka v mém věku a ten taky dost často dobíhá. Proto mě šetří a pokud může, na zastávku dojíždí slimáčím tempem a troubí třikrát za sebou.
Dnes se mi běželo nějak těžko. Nohy mi svazoval pocit, že jsem něco zapomněl. Kdybych tak věděl co. Sedám si na úzké autobusové sedadlo. Pokud měříte víc jak 180 cm a na sobě máte zimní bundu a školní batoh, nezbývá místo ani k nadechnutí. Ve vteřině ale své hodnocení měním. Na sedák se přivalil starší pán. Měří také víc jak 180 cm a také má na sobě zimní bundu. Ležím naplácnutý na zamlženém okně a marně přemýšlím, kudy projíždíme. Teď zrovna byla zastávka, ale kvůli mlze jsem nic neviděl. Snažím se zachytit jednotlivé detaily, předměty, popelnice, značky, přechod. Zeptat se nemůžu, nemohu přece dýchat. Napadne mě, že dnes možná ani nejedeme po normální trase. Možná, že jsme byli o víkendu všichni moc hodní a tak nás pan řidič veze někam na výlet. Kéž by to bylo někam do tepla přeju si toužebně.
Nakonec se mi podařilo vystoupit v pořádku a na správné stanici. Škoda, tak moc jsem si přál jet na výlet. Ale co není dnes, může být zítra. Až zítra zase zazvoní můj praštěný budík, až mě máma vyžene z postele, až dokoušu dva koláčky a doběhnu na autobus, možná že se společně s ostatními pasažéry vydáme promrzlým autobusem s orosenými okny na to nejúžasnější místo pod sluncem.