Poslední události z městečka Jižní Důl

Ti tři se sešli v hospodě na pobřeží, kterou vedla dávno ovdovělá hostinská a zároveň kuchařka v jedné osobě. Seděli jako jediní hosté u stolu v místnosti s nízkým stropem, páchnoucí štiplavým dýmem z ohniště, do něhož se zasyčením občas ukápl tuk z pomalu pečené kýty. Putykářka se oháněla u otevřeného ohniště a zdálo se, že si hostů nijak nevšímá. Nemohla jim nabídnout nic lepšího, než džbánek piva a pečeni, kterou teď pečlivě otáčela na rožni. Občas se k ní donesl útržek rozhovoru, ale neotočila se a nijak nedala najevo zvědavost. Šenkýři a mniši by měli být nejlepší vrby – pomyslela si, když se od jejich stolu ozvalo nespokojené: „Co když nás sleduje?“

Muž v kápi nepatrně zavrtěl hlavou. „Stejně nic nepochopí. A nemohla by proti našim plánům nic udělat. Tohle je nejbezpečnější místo v celém městě.“

Jeho společník si ho pochybovačně měřil pohledem. „Hej! Dojdi do sklepa pro další rundu!“ zavolal k ohništi, a když se žena beze slova otočila, obrátil se k ostatním u stolu: „Snad nevěříš, že by Pán… nedá na nás dopustit. Jsme jediní, na koho se může spolehnout. Snad to ví, nebo… myslíte… nenechal by nás v nebezpečí. Kdyby se cokoli zvrtlo, postaral by se o nás… přece, kdyby nás obětoval, kdo by pak město předal do jeho rukou?“ Se zvláštním důrazem na poslední slovo se odmlčel a střelil pohledem k poslednímu muži u stolu. Hubený mladík, který mu sotva dosahoval po ramena, spíš ještě holobrádek, než muž bez bázně a hany. Ten nám sotva bude něco platný – pomyslel si nespokojeně.

Mládenec se na něj upřeně zadíval. „Tys to ještě nepochopil. Tady nejde o našeho Pána. Jsou tu jiní, kteří nás mohou nechat ve štychu.“ Očima mu naznačil, že teď není bezpečné mluvit. Hospodská se kolébavým krokem blížila ke stolu a na stůl postavila trojlístek džbánků, až pivo vyšplíchlo na pocintanou desku.

„Platí se hned,“ dodala a chtivě k nim natáhla ruku obrácenou dlaní vzhůru.

Muž v kápi jí skoro štítivě podal několik mincí. Kvapně je sevřela v pěsti, prudce se obrátila a rázovala zpět k ohništi.

„Myslíš, že ve městě někdo dokáže zabránit…“ pochybovačně se kolem sebe rozhlížel. „Když máme…“ dodal sebevědomě a poklepal si na kapsu pláště.

Mladík ho chytil za ruku: „Nech toho! To je až poslední šance.“

Oslovený nepřátelsky zavrčel. Co ho měl co napomínat takový…?! Sám dobře věděl, co si může dovolit a co už je moc nebezpečné. Zakuklenec mu panovačně pokynul. Obrátila se na ně veškerá pozornost u stolu. Chvíli si vychutnával napětí, které tím pohybem ruky vyvolal, pak se přísně rozhlédl po tvářích svých společníků: „V tomhle městě nesmíš mluvit otevřeně, ani když se ti zdá, že tě nikdo nevhodný neposlouchá. Jsi ale Cizinec, nemůžeš znát povahu zdejších obyvatel, a proto – tentokrát ti to ještě mohu prominout.“ Odmlčel se a výhružně na muže před sebou zíral. „Jen mě překvapuje, že tě nikdo nevaroval…“ pochybovačně nad tím zavrtěl hlavou.

„Kdo by mohl v takové vesnici…?“

„Mlč!“ houkl na něj mladík a zakuklenec ho podpořil krátkým kývnutím.

Cizinec sklopil hlavu. Omluvně trhl rameny a nechal po sobě klouzat výčitky ostatních. „Pochop to. V tomhle městě jde o víc, než ho předat Pánovi. Jižní Důl je brána – brána, kterou se Pán znovu dostane na svět a k tomu, abychom mu příchod usnadnili, si vybral nás. A ty – ´´ mluvčí na něj prudce namířil prstem, „- nám nebudeš bránit úkol dokončit. Od toho tu nejsi. Máš sloužit jako poslední záchrana, se vším, co k tomu patří, když všechno ostatní selže.“

Teple oblečený muž postával na vrcholku Zpívající věže a díval se na moře. Kolik let už zastával tuhle nebezpečnou službu v zájmu města? Lehce se dotkl dýky, která mu visela u pasu. Jeho jediná zbraň, na nic jiného neměl kvůli minulosti právo. Vlastně mohl být rád, že se z toho dostal se zdravou kůží. Možná se nad ním tehdy slitovali kvůli jeho mládí, ale třeba taky proto, že ho jednou budou moci využít. Dlužil jim přece službičku za tu dávnou laskavost.

Pod Věží zahlédl stín. Opatrně se plížil po kamenité pláži ke vchodu do budovy, zkušeně přeskakoval z kamene na kámen, a ačkoli občas nepatrně změnil směr, stále se přibližoval.

Strážce Věže polohlasně zaklel. Posledním krátkým pohledem zkontroloval obzor. Odtud žádné nebezpečí nehrozí, napadlo ho spokojeně, když po točitém schodišti sbíhal do nejnižšího podlaží, kde bude čekat na příchozího. Ukryl se do stínu a splynul s tmou.

Kroky zaskřípěly na kamenném prahu dveří. Vyskočil z úkrytu a napřáhl před sebe ruku s obnaženou zbraní. „Stůj, osobo!“ vykřikl do noci.

Tmavá silueta se poslušně zastavila v otevřených dveřích. Z hlavy stáhla látku, uvázanou pod krkem a tiše odpověděla: „Zpívající věž, v její moc jen věř!“ Sotva to dořekla, protáhla se do místnosti a pohodlně se usadila před krbem.

„Ty?“ Strážce si ji překvapeně prohlížel.

Stručně přikývla. „Zavři okna a dobře poslouchej.“

Ani náznakem jí neodmítl vyhovět. Když dokončil, co mu přikázala, posadil se proti ní a pohybem ruky ji vyzval, aby mu řekla, co se děje. „Běžně sem takhle nevpadneš,“ zasmál se káravě.

Pohodila hlavou. Tohle byl muž na správném místě. Hrdý a přesto ochotný si kdykoli vyslechnout, co mu ostatní přišli říct. Z celého městečka jí byl nejsympatičtější a stále věřila, že mu může důvěřovat. On určitě pochopí, že tím ohrožuje nejen sama sebe, ale také každého, komu se o tom byť náznakem zmíní. „Nemáme moc času. V hospodě se ubytovali tři muži, vedou divné řeči o Jižním Dolu a podle všeho se chystají přepadnout Zpívající věže na celém našem pobřeží,“ vysvětlovala tichým důrazným hlasem a ostražitě se rozhlížela kolem, vykukovala z úzkých dvířek, připomínajících spíš střílny a nakonec se na něj úpěnlivě zadívala. V očích se jí zračila otázka.

Rozhostilo se mezi nimi napjaté ticho. Dívali se do plamenů a vychutnávali si tiché šumění moře. Poslední chvíle, kdy si mohli odpočinout a připravit se na útok. I kdyby to byl jen planý poplach, bylo lepší chovat se, jako by bitva už začala.

„Vrať se domů, a kdyby něco, pošli Bouřliváka. Já o tom řeknu ostatním,“ zamyšleně se odmlčel. Teprve když vyrazila ke dveřím, zastoupil jí cestu: „Sledoval tě sem někdo?“

Pomalu zavrtěla hlavou. „Ne. To bych si všimla. Snad.“ Mluvila s tichou nejistotou.

To se dalo čekat – napadlo ho znepokojeně, když otevřel dveře do noci a rozhlédl se po kamenité pláži. Děkovně mu stiskla ruku. Vlasy přikryla látkou a pevně ji stáhla pod bradou, aby se o šátek nemusela prát s větrem. Několika kroky se vzdálila od prahu a ohlédla se na svého jediného spojence. Povzbudivě na ni kývl a zabouchl za sebou dveře. Slyšela, jak v zámku otáčí těžkým, ručně kovaným klíčem a zajišťuje je masivní závorou. Rázně se otočila a vracela se k hospodě.

Trojice mužů stále seděla v šenku. S hlavami skloněnými těsně k sobě se na něčem tiše domlouvali, a když se ozvalo klapnutí dveří, odskočili od sebe, jako by je příchozí zaskočil při něčem zakázaném. Mladík se trochu vyčítavě ohlédl ke dveřím.

„To jsi ty…“ protáhl zklamaně, když ve sporém světle několika voskovic poznal hospodskou.

Zabručela odpověď a protáhla se kolem něj do místnosti. Z výklenku  vedle ohniště sebrala špinavý hadr a namočila ho do sudu s vodou. „Za chvíli zavírám,“ prohodila k nim přes rameno a krátce otírala desky stolů. „Vyspíte se ve stodole,“ ukázala jim přes dvůr.

Muži se neochotně zvedali. Ještě se pokusili něco namítnout, přesvědčit ji, aby jim dolila, ale když viděli její rozhodný výraz, vytratili se do soumraku.

Spokojeně si oddychla. Teď jí od nich nehrozí žádné nebezpečí. S tichým úsměvem zavírala okenice a ze dveří sledovala jejich vzdalující se záda. Do ruky vzala dohořívající svíčku a naposledy se rozhlédla po šenku. Má všechno hotovo. S úsměvem se vydala k malé místnosti za kuchyní, kde po smrti manžela bydlela.

„Něco ví.“ Mluvčí si z hlavy stáhl kápi a rozhlédl se po dvojici proti sobě.

„Hloupost. Náš pán nám ji doporučil…“ nadhodil Cizinec důvěřivě, ale mladík ho umlčel ostrým syknutím: „Chovala se divně. Copak sis nevšiml, jak zmizela, když si myslela, že ji nepotřebujeme.“ Mluvil se zvláštním přízvukem a otázky zakončoval tečkou. Neptal se. Věděl a svému okolí to neváhal připomenout při každé vhodné příležitosti.

„Ale náš pán…“

„Náš Pán je daleko! Všechno závisí na nás, už by sis to měl uvědomit!“ Muž s kápí mluvil unaveným tónem. Pořád se mu to snaží vysvětlit a Cizinec to stále nechápe.

„Je neškodná, jinak by náš Pán…“

Nejstarší z nich tasil dýku.

„To hned zjistíme,“ mladík si stoupl mezi ně a napřaženou rukou se je pokoušel držet v bezpečné vzdálenosti, zatímco druhou zanořil do váčku u pasu. Sebevědomě z něj vyndal hrst namodralého prášku. Zvedl ho před obličej a fouknutím rozvířil po stavení. Tichým obřadným hlasem pronesl zaklínadlo. Zeď stodoly zmizela a vzápětí se jim naskytl pohled do ženiny komůrky.

Právě se myla u džberu a polohlasně si pro sebe opakovala: „Kdyby se cokoli dělo, pošlu Bouřliváka… Kdyby se cokoli dělo-…“

„Kdo je Bouřlivák?“ Cizinec se tázavě zadíval na svoje společníky.

Hospodská se obrátila jejich směrem, jako by ho slyšela. Muž v kápi mu přitiskl ruku na ústa a ostře mu sykl do ucha: „Pokazíš, co můžeš, hlupáku.“

Cizinec se pokoušel vykroutit ze sevření.

„Kdyby se cokoli dělo, pošlu Bouřliváka. Pošlu Bouřliváka.“ Putykářka si přes tenkou spodní košilku přehodila obdélník látky a pečlivě se do něj zabalila, než opustila zdánlivé bezpečí své komůrky.

„Pusť mě!“ Cizinec se kolem sebe rozháněl rukama ve snaze muže zasáhnout. „Náš Pán…“

„Náš Pán tě neocení, když kvůli tvojí neopatrnosti selžeme!“ sykl mu přísně do ucha a zesílil stisk. Mladík se k nim nespokojeně obrátil: „Nechte toho – oba dva. Teď jsem ji ztratil.“

Mela v seně ustala. Nejstarší z nich si znovu natáhl kápi a zamračeně prohodil: „Co jsem vám říkal: ta žena se chová divně. Musíme to udělat ještě dnes v noci.“

Mladík několika složitými gesty iluzi zrušil. Obrátil se na velitele: „Když myslíš… Doufám, že nikoho nestihla varovat, protože jinak…“

„Jinak to není naše starost,“ odsekl mu zakuklenec a nacvičenými pohyby si k opasku připínal meč a dýku. „Od toho je tu Cizinec. My musíme prolomit magickou ochranu, o zbytek se postará on.“ Během řeči podal mladíkovi kopí a sekyru, se kterou se, podle Pána, uměl ohánět jako nikdo.

Mládenec na okamžik zaváhal. Nechtěl být na nikom závislý, zvykl si žít jako vlk samotář a spoléhat se jen sám na sebe.

„Jsme všichni na jedné lodi. Teď není čas na hloupé hrdinství,“ napomenul ho velitel. Čaroděj na něj místo odpovědi vděčně kývl a natáhl se po zbraních.

„Jak se rozdělíme?“ Cizinec postával stranou a sledoval jejich přípravy. Připadal si odstrčený. Jeho chvíle ještě měla přijít, věděl to a nechápal, proč se chovají, jako by se chystali do boje. Od toho tady byl on.

„My dva vyrazíme první. Věže padnou, než se kdokoli vzpamatuje,“ zakuklenec se hrnul ke dveřím, ale na prahu se zamyšleně otočil. „Půjdeš s námi a budeš hlídat hospodskou,“ dodal přísně a ukázal na Cizince prstem.

Beze slova si sesbíral zbraně a loudal se za nimi. Nebavili se s ním, chovali se k němu jako ke sluhovi, který je musí poslechnout na slovo. Muži před ním se zastavili. „Zůstaň tady. A zjisti, kdo je ten Bouřlivák,“ přikázal mu mladík a sledoval, jak se ozbrojenec noří do stínu u zdi hospody. Nejlepší bojovník světa, jak se o něm Pán vyjádřil, když je poslal do Jižního Dolu. Možná se choval obezřetně, ale nevěřil mu, že by byl tak schopný. Spíš se mu zdálo, že se vychloubá.

Zakuklenec ho postrčil: „Jdeme. Čas běží.“ Zadíval se na tmavou oblohu a sledoval matné světlo hvězd. Zpívající věž se tyčila na druhém konci Dolu, proti nočnímu nebi viděl její vysokou siluetu a až sem slyšel struny, hrající ve vánku.

Bouřlivák letěl tichým městečkem. Dlouhá hříva za ním vlála, když vyběhl na kamenitou pláž a kopyta na oblázcích vykřesávala jiskry. Zastavil se až před nejvyšší ze Zpívajících věží a strčil hlavu do úzkého okénka v přízemí.

„Tak přece.„ Strážce Věže znepokojeně vyskočil ze svého místa a dotkl se Bouřlivákova čumáku. „Kolik jich je?“

Zvíře tiše odfrklo. Znovu a ještě jednou.

„Tři?“ Strážce se zamyslel. S nimi by si spolu s přáteli dokázal poradit. Krátce sevřel ruku kolem jílce dýky. Ten dotek mu vrátil rozvahu. Kývl na posla a přikázal mu: „Dones sem svou paní. Ačkoli se snažil mluvit klidně, Bouřlivák v jeho hlase vycítil napětí a zastříhal ušima.

„Já vím.“ Strážce tiše povzdechl, a když do něj zvíře rýplo měkkým čenichem, pohladil ho. „Je to risk, ale pro Jižní Důl se odvážím porušit zákon. Pak už to všem bude jedno,“ dodal sám pro sebe.

Bouřlivák ho přátelsky drcl do čela, obrátil se a odklusal zpět do městečka. Jen jiskry značily, kudy se vydal.

Strážce se odvrátil od okna a zamyšleně sledoval stěnu před sebou. Dobře věděl, jaký trest ho čeká, když udělá, co zamýšlí. Proto jeho jedinou zbraní byla už léta pouze dýk, ale teď mu nic jiného nezbývalo. Zhluboka se nadechl a rozhodně vyrazil proti zdi.

Bez váhání jí prošel, dovnitř to bylo vždycky snazší než ven, ale i to zvládne, o tom nepochyboval. Tmou zamířil do úzké tajné chodby. Dávno o ní nikdo nevěděl, poslední dobou ji používal jen on a jeho přátelé. Ideální místo, kde se mohli sházet a on jim mohl beztrestně předávat zprávy. Možná slíbil, že už nikdy svoje zločiny nezopakuje, ale oni mohli a rádi se s ním podělili o kořist. Sami by si bez něj ani neškrtli, jako jim neustále připomínal.

Rukou se u zdi dotkl chladného kovu. Městská zbrojnice, kam ústila cesta, kterou se dřívější obyvatelé měli dostat do bezpečí, kdykoli to bylo nezbytně nutné, jenomže od té doby, co na pobřeží stály Věže, to všichni považovali za zbytečnost.

Ve váčku u pasu nahmatal křesadlo a krátkou svíčku. To bude stačit, uklidňoval se v duchu, když se poněkolikáté pokoušel zapálit ohořelý knot. Konečně se zasyčením chytil a ze tmy začaly vystupovat obrysy zbraní.

Za sebou slyšel tiché kroky. Neotočil se, věděl, kdo se plíží chodbami v tuhle dobu.

„Vyber si zbraň a vrať se k Věži,“ prohodil přes rameno a sám z držáku na stěně zkušeným pohybem vytrhl meč. Krátce si ho prohlédl a spokojeně kývl hlavou. Ještě by to chtělo nějakého nepřítele, který by okusil jeho ostří… - pomyslel si bojechtivě a se svíčkou v napřažené ruce se obrátil k odchodu.

„Není moc času, dojdi pro ostatní a popožeň je,“ nakázal muži ve tmě před sebou.

Mihotavé světlo ozářilo Cizinci obličej. Na tváři mu hrál zlý škleb, když na muže pomalu namířil mečem a do druhé ruky uchopil dýku. „Udělal jsi chybu.  Už ten otevřený vchod.  A co ten Bouřlivák?“ Vychutnával si svou převahu. Viděl, že Strážce nemá kam utéct.

Strážce zvažoval svoje šance. Když odvede pozornost lépe připraveného útočníka… Na ruku mu stekl horký vosk. Plamínek svíčky zapraskal. Ustupoval do zbrojnice a útočníkovi do cesty srazil několik zbraní. Slyšel, jak nadává, ale razil si cestu vpřed.

„Nemáš šanci. Vzdej se. Vydej nám Věž a přežiješ,“ navrhoval mu Cizinec mezi výpady.

Svíčka naposledy blikla a zhasla. Strážce klesl na kolena a po zemi se plazil do míst, kde před okamžikem viděl brnění. Tady je!  Zavadil o holenní plát. Nahmatal druhou nohu a přikrčil se za rytíře.

„Zabiju tě!“ zuřivý výkřik se rozlehl prostorem. Slyšel zaskřípání kovu o kov a na tváři ucítil závan vzduchu. Neodvážil se opustit provizorní úkryt, dokud si nebyl jistý, že se Cizinec vrací ke svým kumpánům.

„Kde je?“ Mladík netrpělivě přecházel po přízemní místnosti Věže a při každé otočce vrhl na hospodskou nepřátelský pohled. „Neříkal, že jen vyřídí toho hlupáka a vrátí se sem?“ Nespokojeně se zamračil na muže v kápi.

„Měl jsi snad otevřít bránu!“ odsekl mu přísně a obrátil svou pozornost k ženě: „Udělala jsi chybu. Teď o tobě víme všechno a ty nám pomůžeš otevřít bránu.“

Odmítavě zavrtěla hlavou.

„Ale ano,“ pokračoval klidně, jako by mluvil s neposlušným dítětem, „máme svoje prostředky…“

Vzdorně se mu zadívala do očí, když mu kápě sklouzla z ramen a tichým zpěvavým hlasem začal zaklínat.

Mladík bral schody po dvou. Znal svůj úkol, brána Pána byla vždycky v nejvyšším patře budov, ale tady jejímu otevření bránily struny. Musí se nejdřív zbavit jich a pak už bude mít cestu volnou.

Byl na místě. Teď mu nikdo nedokáže zabránit v činu. Sekyrou struny přeťal. Naposled zadrnčely ve větru, a pak zůstaly schlíple viset. Zasmál se a poklekl, tváří obrácený k moři.

„Pane, brána je otevřená. Vstup do Jižního Dolu a přijmi jeho obyvatele jako své sluhy,“ uctivým hlasem a se zavřenýma očima pronesl slavnostní uvítací formuli.

Hospodská odmítavě zavrtěla hlavou.

Muž v kápi se zle pousmál: „Tvůj vzdor je zbytečný, podívej.“ Chytil ji a jako štít před sebou vláčel k oknu, odkud byl výhled na moře. Odvrátila hlavu, ale donutil ji dívat se směrem, který určil.

Moře ustupovalo od pláže. Stahovalo se až k obzoru a nechávalo za sebou mokrý písek, na kterém se bezmocně mrskaly ryby. Ve zlomku vteřiny se vzepjalo s novou silou a rozeběhlo se zpět k Jižnímu Dolu. Jako první se hnala vysoká vlna, jež vzápětí pohltila Zpívající věž a s nezměněnou silou spěchala dál do centra městečka.

Zakuklenec před sebou držel bezvládné tělo. Zadíval se hostinské do očí a bezcitně ji oslovil: „Tomu jsi nemohla zabránit. Pán přišel a vybral si svou oběť.“ Pustil ji do kalužky slané vody u svých nohou.

Zvenčí se ozval řev běsnícího živlu. Pán slavnostně vstoupil do Jižního Dolu.

Autor:
Vydáno: