Poslední z mosadských

Z vyvýšených míst je sledovali obránci. Početní převahu nad legií by neměli, ani kdyby do zoufalého boje zapojili i malé děti, ale jak dlouho může trvat, než k takovému boji dojde?

•

Eleazer ben-Ja´ira prohlížel zásoby ve skladu.  Byl až nebezpečně klidný, Mosadu držel pevně ve svých rukou. Po římské nadvládě tu zůstaly potraviny a jeho lidé našli zbraně. Zvládnou se tu bránit několik let, možná i několik generací. Na rozdíl od desáté legie, která v poušti neměla ani zásoby, natož vodu. S pohrdavým úšklebkem sledoval, jak vše potřebné přivážejí do tábora ze vzdálených míst.

O dva roky později

„Hoří!“ křik hlídky vyburcoval vzbouřence ze zaslouženého odpočinku. Eleazer před časem přikázal,  přes nesouhlas několika mužů, držet nepřetržitě hlídky na hradbách.

Velitel mosadské pevnosti se ve tmě, ozářené plameny, zorientoval. Nerozhodně postávající postavy poslal k cisternám pro vodu, neváhal se sám zapojit do hašení požáru. Chápal, že jeho muži potřebují vidět neohroženost, se kterou se živlu chtě nechtě musí postavit. Události posledních dní byly příliš napjaté, než aby se nad ostatní jakkoli povyšoval.

Chvatným pohledem zkoumal prostranství. Založil někdo požár úmyslně? Nechtěl si připustit, že se  některý ze vzbouřenců raději vydal do krutých rukou Římanů, než aby hrdinně bojoval pro jejich věc.

„Jakobe!“ zavolal na urostlého mladíka, přibíhajícího od opevnění. „Kdo měl službu?“ zeptal se stručně, zatímco očima těkal po lidech, snažících se uhasit poslední úsek hradby, neprozřetelně obložený dřevem.

„Já…“ mládenec zaváhal.  Čekal Eleazerův hněv a radši kvapně popadl nádobu s vodou, kterou mu kdosi podal. Dlouhými kroky spěchal k požáru.

Proti blednoucí obloze se rýsovaly ohořelé zbytky dřevěného obložení, na které zvenčí volně navazovala široká rampa navezená obléhateli. Eleazer neváhal, na koho svést požár. Tiše zuřil, ale navenek se snažil zachovat chladnou vyrovnanost. Nebyl důvod se čehokoli obávat, on zelóty ochrání proti čemukoli. A když ne...  Je tu ještě poslední, zoufalá možnost, kterou bude muset s muži projednat. Při té myšlence ho zamrazilo. Kolik z nich bude chtít zahynout v římském otroctví?

Z přemýšlení ho vytrhl pohled na masivní římský stroj. Stál na rampě u paty hradby, dřevěný kolos s dlouhou tyčí nahoře, na konci ozdobenou těžkým závažím.

„Jakobe… Kdy se sem ta konstrukce dostala?“ obrátil se na mladíka po svém boku. Za dvouletý pobyt v pevnosti si toho málomluvného a snad až příliš ustrašeného mladého muže zvykl. Bral ho jako svého syna, kterého nikdy neměl.

„Včera před požárem byla ještě dole v jejich táboře. Možná chtěli odlákat naši pozornost…?“ nadhodil nenávistně.

Eleazer zachmuřeně přikývl. Toho se obával. „Obejdi všechny muže, sejdeme se v Dolním paláci.“

•

Nikdo z nich neprotestoval, chápali bezvýchodnost situace. Nejpozději zítra hradba Mosady padne a Římané je krutě potrestají. Nemohou doufat v jejich milosrdenství, ani kdyby se jim dobrovolně vzdali.

„A vdovy?“ odvážil se Jakob namítnout.

Eleazer se odmlčel. „Někdo musí přežít – vysvětlit, co se tady stalo,“ odpověděl tichým, zlomeným hlasem.

„I jejich děti?“

Eleazer přikývl. Začínal se bát.

•

Muži seděli vedle těl svých žen a dětí. Velitel vzbouřenců se každému z nich zpytavě zadíval do očí. Procházel mezi nimi a do misky sbíral hliněné střípky s jejich jmény.

„Všichni víte, co nás čeká… Deset vylosovaných pobije všechny zbývající. Založí v sále požár a ze svého středu vylosují jednoho, který usmrtí ostatní. Zbraň pak obrátí proti sobě.“ S posledním slovem losy v misce zamíchal a pohybem ruky vyzval Jakoba, aby vybral prvního kata.

Vylosovaní mlčky sklápěli hlavy. Dotýkali se zbraní a úkosem se dívali na své přátele. Na nich teď závisí jejich osud.

Devátý tah označil Eleazera. Neklidně polkl. Rozhlédl se po zasmušilých tvářích: „Pokusím se, aby to netrvalo dlouho… Kdo je poslední, Jakobe?“

Oslovený zavrávoral. Na bledém obličeji se mu leskly kapky potu. „Já…“ odpověděl sotva slyšitelným, mdlým hlasem.

•

„Do toho, Jakobe,“ vyzval ho tiše Eleazer. Bál se, a přesto se snažil dodat odvahu svému vrahovi. „Teď to musíš dokončit,“ obřadně se položil na zem vedle těla své ženy. Ukázal si na krk: „Stačí se trefit sem… a je to za tebou…“

Jakob se zhluboka nadechl. Zavřel oči a poslepu bodl.  Na bosé nohy mu vystříkla krev jeho přítele a učitele.

Za zády slyšel hukot plamenů a cítil žár, který z nich sálal. Přišel k další za svých obětí. Počkal, až přikývne, že je připravená a bodl.

Z posledních sil obrátil zbraň proti sobě. Slíbil to. Ostatní se na něj spoléhali…

•

Desátá legie se prodrala pobořenou hradbou do srdce skalní pevnosti. Vítalo je mrtvé ticho a nad palácem se vznášel štiplavý pach ohně.  Odvážnější vyrazili vpřed, pochopili, že tady už jim nebezpečí nehrozí. V sále našli ohořelá těla vzbouřenců.  Někteří legionáři pověrčivě vzývali římské bohy. Na místě, jako je tohle, určitě řádí zlí duchové.

Rabovali ve skladu. Lomozili zbraněmi a hlasitě na sebe pokřikovali, jak se snažili zbavit zlověstného pocitu z prokletého místa. Přeslechli tiché kroky na schodech z jeskynních prostor. Ve vchodu do podzemí se nečekaně objevily dvě ženy s hloučkem dětí.

„Nikdo další nepřežil,“ pronesla jedna z nich dřív, než se do jejich těl se zuřivým pokřikem zabořila římská kopí.