Praxe versus balónky
Přátelé, říká nám jeden oblíbený profesor, člověk se stane učitelem poměrně snadno. Ale vy přece nestojíte o to, být „jen" učiteli. Chcete se stát dobrými učiteli. Takovými, které by děcka braly, nebály se za nimi přijít třeba v případě, že se jim nedaří. A na to nestačí odkroutit si nějakou střední školu a pak zamířit na výšku. Jo, jo, práce s děcky je z poloviny o přístupu a z poloviny o praxi.
Našeho profesora si vážíme. Jeho přístup se nám líbí, praxe a jednání taky. Není problém říct o tom, že nové učivo je pro mě, slušně řečeno, velkou neznámou. Netváří se divně, když chci odejít z poslední hodiny dřív, protože dnes už mě to tady prostě nebaví. Chápe, že na trh přišla nová PC hra, kterou bylo nutno po nocích otestovat a proto nebyl čas na učení psychologie, biologie ani jiných nesmyslů. Ví, že je plýtvání časem poučovat někoho o nutnosti nošení přezůvek, jako odpovídající pomůcku bere i půl pravítka.
Zajímavé je, že si z jeho hodin člověk odnáší víc, než z hodin „poctivých" učitelů. Možná, že je to i trochu nespravedlivé. Někdo má hodiny naplánované na vteřiny. Prvních deset minut zkouší, dalších deset shrne učivo z poslední hodiny, dvacet minut vysvětluje nové a posledních pět minut odpovídá na případné dotazy. To jsou hodiny, kdy už přesně víte, že nejdůležitější je být ve střehu oněch prvních deset minut a potom už můžete v klidu zalehnout a nic se vám nemůže stát. Nehrozí žádné nebezpečí, protože hodina je přesně nalinkovaná a nenaruší ji ani atomový hřib za okny.
Ano, přístup učitele je důležitý, to chápeme. A teď k bodu číslo dvě. Bez praxe to prostě nejde. Tu nevyčtete v žádných skriptech ani návodech, nemůžete ji naposlouchat ze sluchátek. Tu musíte vykonat, vyzkoušet, zažít a potom odpovědně zvážit, jestli mi to učitelské řemeslo bude sedět. Pokud ho nebudu dělat rád, nikdy ze mě být dobrý učitel nemůže, protože mě smečka roznese na kopytech. Bod číslo dvě je taky snadno k pochopení, protože z vlastní zkušenosti vím, jak rádi roznášíme někoho na kopytech. Naposledy to byla učitelka keramiky. Náš vleklý nezájem o její ještě vleklejší hodiny ji přivádí k šílenství. Ve chvíli největšího zoufalství si kdysi posteskla, jestli by se necítila lépe v továrně u pásu. Skládala by do krabice jogurty nebo sirky nebo obnošené šactvo. To je jedno, hlavně, že by se nemusela dívat na naše otrávené obličeje.
Praxi na lehkou váhu brát nemůžeme a tak se většina z nás po volných chvílích pokouší hlídat zlobivé děti v dětských koutcích, dělat maskoty na karnevalech, uvádět a moderovat dětské besídky. I ti největší odpůrci praxe podlehli a s trpkým úsměvem rozdávali bonbony na filmovém festivalu. Většinou se to dalo přežít a byla při tom i legrace, kdybych nebyl budoucí pedagog, řekl bych, že sranda.
Neosvědčilo se snad jen nafukování a rozdávání balonků. Budoucí speciální pedagog Přemek zjistil, že si pro ně nechodí jen děti, ale spíš jejich rodiče. Ve frontě jsou neukáznění, hádají se, svoje dětičky cpou dopředu, aby byly co nejdříve na řadě. Přemysl potom nemohl zodpovědně nafukovat, několik desítek balonků mu postupně prasklo. Díky tomu se z velké fronty stávala fronta obrovská a nezvládnutelná. Šílený dav se domáhal hlavně růžových - holčičích a neonově zelených - klukovských balonků, kterých byl ale katastrofální nedostatek. Dva tatínkové se při této příležitosti málem pobili.
V nestřežené chvíli proto Přemek zalezl za mohutný strom a tajně, aby nebyl vidět, zavolal svému dodavateli, jestli by požadované barvy nemohl doplnit. Ten ho ale poslal k šípku.
No, uznejte, co si člověk musí vystát, aby se z něho stal dobrý učitel.