Příběh první
Mně se tedy stal jeden z mého pohledu obrovský. Dnes už to vidím tak, že to bylo i vtipné, ale tenkrát ne. Jedině na mou omluvu se dá podotknout, že mi bylo zhruba okolo osmi let. Mám dvě sestry. Měla jsem i bratra, ale to je jiný příběh. Zpět k tomu mému příspěvku. Jedna má sestra je starší o osmnáct let a druhá o deset. A právě s tou nejstarší se pojí mé vyprávění. To už byla několik let vdaná a měla teprve tři děti – tři syny. To teprve znamená, že dnes jich má už pět.
Tenkrát jsme jeli s maminkou k sestře na návštěvu a byl tam zrovna i švagr, dnes už naštěstí bývalý. A právě i o něj v tomhle příběhu půjde. Jak jsem řekla, byla jsem malá holka a nutno podotknout, že bývalého švagra jsem moc nemusela odmalička. Sestra bydlela v rodinném domě a já se tam moc dobře nevyznala. To byl ten kámen úrazu. Seděly jsme v kuchyni s maminkou a setrou asi dvě hodiny, pak přijel švagr z práce. Odjížděl totiž obvykle na týden a vracel se v pátek. Já jsem po nějakém čase pocítila, že si potřebuju dojít na toaletu.
Věděla jsem už, kde se v domě nachází. Tak jsem tedy šla a zrovna tam jaksi byl švagr. Tak jsem odešla do kuchyně s tím, že počkám. Jenže…Úplně se mi z hlavy vykouřilo, že se mi jaksi chtělo odskočit a uvědomila jsem si, že jsem to vlastně neudělala a nevěděla jsem proč. Taktéž jsem si ani nevzpomněla, že na toaletě byl švagr. Tak jsem šla do koupelny a zamířila jsem na onu místnost. Klasicky jsem otevřela dveře a v tu ránu jsem stála před sedícím švagrem, který si tam četl denní tisk. Rychlostí z nuly na vteřinu jsem zabouchla dveře a byla jsem v takovém šoku, že jsem se ani neomluvila.
Pak jsem se vrátila zpátky za mámou a sestrou a snažila se dělat jakoby nic. Je fakt, že jsem nebyla schopná dojít na toaletu snad dalších pět hodin. V takovém jsem byla stresu. Své sestře jsem to nikdy neřekla a silně pochybuju o tom, že by se jí s tím její muž svěřil. Nikdy mi ani v nejmenším nenaznačila, že by o tom věděla. Dlouhou dobu jsem se na švagra nemohla ani podívat. Ani mámě ani druhé sestře jsme se s tím nesvěřila. Jedná se totiž o tak velkou blokaci, že to není možné ani po tolika, řekněme více než dvaceti letech. Dodnes se stydím, když bych to měla někomu vyprávět.