Příběh s číčou
Ještě když jsem byla na základní škole, asi tak v osmé nebo v deváté třídě, tak jsme doma očekávali narození malých koťátek. Nic neobvyklého, protože jsme normálně rodili každý rok, ale nechávali jsme si je, žádný prodej ani rozdávání, nic takového, to jsme nikdy nedělali a ani dělat nebudeme. Jenomže tentokrát to bylo docela dramatické, v podstatě dramatičtější než obvykle. Já jsem to ráno odešla normálně do školy. Jelikož už byl květen, tak škola netrvala moc dlouho.
Domů jsem přišla v jedenáct. Viděla jsem číču, jak leží na gauči a už od začátku se mi na ní něco nezdálo, protože jemně poplakávala, což obvykle nedělala. Tak jsem se ptala mámy a ta říkala, že takhle se chová asi čtvrt hodiny. Tak jsem se šla převléknout do domácího. Přišla jsem zpátky do kuchyně a chvíli jsem se dívala na kočku. Nabyla jsem fatálního dojmu, že rodí. Když jsem to oznámila mámě, tak říkala, že si to nemyslí. Ale za chvíli už si to myslela, protože obě dvě jsme viděly už hlavičku, jak se dere ven. Začaly jsme urychleně jednat.
Takže, jelikož máme rodinný dům a součástí je i půda, tak jsme opatrně vzaly kočku a odnesly jsme ji po schodech na půdu. Bylo to docela problematické, vzhledem už k pokročilému stádiu porodu. Nakonec se to podařilo. No a pak nám nezbývalo nic jiného než čekat, jak to dopadne. Dopadlo to dobře, narodila se tři maličká koťátka, která jsme si nechali.