Přítel a sluha

„Tamhle, pane,“ pobočník mu rukou naznačil směr a on se nespokojeně ušklíbl. Nesnášel to oslovení, které ho povyšovalo nad muže mnohem schopnější, než byl on sám. Káravě nad sebou zavrtěl hlavou. Ne, teď, na veřejnosti,  před kupci a jejich sluhy,  nemůže svým lidem vysvětlovat, jak ho mají oslovovat. Jménem, copak není jedním z nich a nevyrůstal s nimi, dokud…

Rázně vykročil. Nesmí na to myslet. Přišel sem kvůli nákupům, ne aby vzpomínal na události, které ho navždy ovlivnily.

„Mají nejlepší otroky, pane - válečné zajatce, bojovníky, zemědělce a řemeslníky, dokonce i několik urozených mužů. Sám jsem si tu včera…“

Kníže káravě zamlaskal.

„… a poměrně levně…“

Umlčel mluvčího opovržlivým pohledem. A přitom ho tahle informace potěšila. Vykoupí jich co nejvíc, získá sluhy, a když bude mít štěstí, možná mezi nimi najde i přítele a důvěrníka.

Kupci před ním padli na kolena. Uctivě sklonili hlavy, očima pečlivě sledovali každý jeho pohyb. Nemohli ho nepoznat, vládcové kolem sebe vždy šířili vůni moci a bohatství. Několika nenápadnými gesty vyzvali nejlepší zboží, aby se před knížetem uklonilo, přidalo se k jeho doprovodu, nebo ukázalo svou sílu. Ale pražský kníže jako by je neviděl. Nevšímal si ani uctivých pohledů, které na něj vrhali kupci, když měli pocit, že urozeného muže zaujali.

Zastavil se až před otrokem svého věku. I se sklopenou hlavou z něho vyzařovala nečekaná hrdost, která knížete zaujala. Nijak ho nepřekvapovalo, že mezi otroky byl urozený muž, ale že ho nezlomily ani podmínky, za kterých sem musel dorazit, obdivoval.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se ho klidně a přátelsky. Nevěděl, co má čekat od mládence, který žil jako otrok.

„Podiven, pane,“ odpověděl naučeným pokorným tónem, v němž knížete zaskočil náznak nesmiřitelnosti. Spokojeně přikývl. Tohle byl typ člověka, kterého by si vybral za svého přítele a rádce. Neváhal by mu svěřit vlastní život a věřil by mu, že ho nezradí. S trpkostí si připomněl poslední zprávy ze Saska. Nemohl doufat v žádnou veselou budoucnost.

Pánovitým mávnutím ruky k sobě přivolal kupce. „Vybral jsem,“ oznámil jim hlasitě a pohybem ruky označil všechny, kteří se přidali k jeho družině. „A toho také…“ dýkou přeřízl provaz, kterým byl Podiven připoutaný ke zbývajícím otrokům.

•

Po setmění spolu seděli v hodovní síni. „Takže šlechtic,“ Václav ta slova pochybovačně protáhl, ale Podiven se tím nenechal vyvést z míry. „Nemusíš mi věřit, kníže – už je to několik let, co naše území padlo…“

Václav přikývl. To se dalo čekat. V obranném gestu ho objal kolem ramen a sám mu do pohárku nalil víno. Něco mu říkalo, že mu mladík nelže. Odjakživa se spoléhal na první dojem a ještě nikdy ho nezklamal. Podiven vypadal mnohem schopnější, než jak se mu zdálo na tržišti pod Hradem. Jak moc dokáže člověka změnit honosné oblečení! – pomyslel si udiveně.

Podiven mu připil na zdraví. Ještě nevěděl, co si má o českém knížeti myslet. Nepochyboval, že mu zachránil život. Cestou do Prahy padlo několik otroků a on tušil, že dřív nebo později by mohl být jedním z nich. Kdo by si koupil otroka, který neuměl ani orat a sít obilí, natož kovat podkovy a přes všechnu snahu svých někdejších majitelů se nezbavil divoké vzpurnosti? To určitě nebyla náhoda, že se setkal právě s Václavem.

„Jsi pokřtěný?“ kníže přerušil dusné ticho.

Podiven se mu váhavě zadíval do očí. „Ne,“ odpověděl sotva slyšitelně, jako by se bál, že knížete rozzuří. Z jeho tónu cítil, jak moc mu na tom záleží.

„Tak to napravíme,“ zasmál se nečekaně. „A nevíš, jestli ostatní…?“ dodal zvědavě.

Oslovený pokrčil rameny. V kupecké karavaně museli zachovávat přísné mlčení. Koutkem oka střelil po Václavovi. Cítil teď jistou zodpovědnost nejen za sebe, ale i za všechny, které dnes kníže koupil a vzápětí jim dal svobodu. Jako křesťanský panovník na svém dvoře nechtěl využívat práce otroků, jak mu před okamžikem vysvětlil, ale svobodných lidí, kteří do jeho služeb vstoupili dobrovolně. A stejně to Podivenovi  znělo podezřele – kníže měl převahu a bývalé otroky snadno přesvědčil o výhodách práce na jeho panství. Kam by šli, když je kupci odvedli daleko od domova? Neodvažoval se o tom Václavovi zmínit. Co kdyby to bral jako zradu? Dobře věděl, jak krutě nakládal jeho rod se všemi, kdo mu odporovali.

„Nad čím přemýšlíš, Podivene?“

Trhl sebou. Musel uznat, že kníže má zvláštní dar promluvit vždy, když se myšlenky jeho okolí začaly ubírat nevhodným směrem.

Posel zastavil koně na prašném nádvoří hradu. Unaveně se rozhlédl po prostranství. Mladší bratr knížete – držící hraniční pevnost – Boleslav, mu slíbil zvláštní odměnu, když se do dvou dnů vrátí na jeho hradiště s Václavovou odpovědí, ať bude jakákoli. V polovině cesty vyměnil koně a štval ho do Prahy i přes noc, kdy v lesích ožívali mocní skřeti a bludičky lákaly pocestné do bažin. Kolikrát si cestou pověrčivě odplivl a udělal znamení proti zlým silám?

„Ty!“ křikl na prvního muže, kterého uviděl. „Postarej se o koně a doveď mě ke knížeti!“, vyžadoval tónem zvyklým poroučet.

Oslovený si ho měřil pohrdavým pohledem. Neuctivě pokrčil rameny a přešel nádvoří, jako by pro něj jezdec nic neznamenal.

„Slyšels?!“ houkl na něj panovačně a výhružně položil ruku na jílec meče, jako by tím nějak mohl sluhu přimět ke spěchu.

Muž se k němu pootočil, snad si ani neuvědomoval nebezpečí, které pro něj posel znamenal. „Koho mám knížeti Václavovi ohlásit?“ zeptal se sebejistě, s důrazem na jméno knížete, aby dokázal, že je tady víc, než nějaký špinavý jezdec na zpěněném koni. S pocitem zadostiučinění sledoval, jak si ho Boleslavův muž nepřátelsky měří a necítil nejmenší výčitky svědomí, přestože věděl, že mu za to Václav vyčiní. Křesťan se tak nechová, Podivene! – už ho v duchu slyšel. Ale nedokázal si tu zlomyslnost odpustit.

„Boleslavova posla – Hněvsu,“ muž se dmul pýchou.

Podiven přikývl. Svižným krokem odešel ke knížecímu příbytku.

„Nic se neděje, Podivene,“ Václav se ho pokoušel uklidnit a musel si přiznat, že zatím nepříliš úspěšně.

„Chová se divně, kníže. Jako by neměl čisté svědomí…“ Podiven se nedokázal zbavit podezřívavosti.

„Je to můj bratr, Podivene! Proč by mi chtěl ublížit?“ Václav rozezleně vyskočil z vyřezávaného křesla, na kterém dosud seděl a nervózně přecházel po místnosti. Vrhal na Podivena přísné pohledy.

„Nemám z něj dobrý pocit,“ prohodil Podiven omluvně.

Václav přikývl. Na okamžik se zamyslel a oznámil: „Zavolej ho, promluvím si s ním.“

•

Podiven popohnal koně. Kdykoli kníže někam cestoval, choval se jako jeden z jeho služebníků, přestože mezi nimi měl výsadní postavení. Zařadil se po bok svého pána a tiše k němu promluvil: „Být tebou, otočil bych koně… Vzpomeň si, jak Hněvsa těkal očima, když tě zval na Boleslavovo hradiště. Nemyslel to upřímně – vsadil bych se, že se tě pokusí zavraždit. Zdaleka ne všem v zemi se líbí tvoje vláda a proslýchá se, že Boleslav touží po Žiži.“

Václav mlčky zavrtěl hlavou a zavelel k odpočinku. Družina jako jeden muž sesedla z koní. I Podiven vedl svého hřebce za uzdu a nejistě se ohlížel ke knížeti, který jako jediný zůstal sedět v sedle a přísně se rozhlížel. Z očí mu šlehaly blesky. Když chtěl, dokázal působit stejně majestátně, jako někteří pohanští bůžkové, jejichž modly Podiven doma uctíval.

„O tom už jsme se bavili, Podivene!“ štěkl přísně. „Nemusel ses k výpravě přidávat, říkal jsem ti, že na Hradě teď potřebuji schopného muže…“ Znepokojeně zavrtěl hlavou a káravě mlaskl. Neudělal před lety chybu, když mu dal svobodu?

Podiven sklopil hlavu. Neměl to knížeti znovu připomínat. Věděl, jak je na takové narážky háklivý, ale nemohl si pomoci, připadal mu příliš naivní, než aby dokázal vládu udržet. A sám navíc měl zkušenosti – v jeho rodu neváhal bratr zabít bratra, syn otce a naopak, jen aby strhl moc do svých rukou.

„Jedeme,“ zavelel kníže rozladěně.

•

Podiven se ze spaní protáhl. Ještě se mu nechtělo vstávat, ale věděl, že si Václav ranní mši neodpustí, ani když je dnes ještě čeká cesta zpět do Prahy a večer šli pozdě spát. Slavnostní hostina se protáhla dlouho po setmění a kníže se ještě nějakou dobu modlil. Přesvědčil dokonce i některé služebníky, aby s ním navštívili zdejší kostel svatých Kosmy a Damiána. Byl jedním z nich…

Rozespale vedle lůžka nahmatal halenu a plášť. Opásal se mečem a vyrazil ke kostelu. Čím déle tady na hradišti zůstával, tím víc věřil, že tu knížete nečeká nic dobrého. Chtěl mu být na blízku, kdyby… kdyby jakkoli potřeboval jeho pomoc.

Na prostranství před kostelem stál Václav. Výhružně svíral meč, připravený svého bratra kdykoli odrazit. Boleslav mu bezmocně ležel u nohou, díval se vzhůru očima rozšířenýma hrůzou a čekal, kdy ho kníže zabije.

Podiven sledoval, jak se nadechl a vykřikl: „Pomoc! Bratr mě napadl! Chce mě zabít! Pomoc!“

Z čeledníku vyběhla Boleslavova družina. Nepořádně oblečená, ale se zbraněmi v rukách. Václav pochopil. Dovedl si představit, co je muselo napadnout, když ho viděli, jak stojí nad svým bratrem. Ani v nejmenším nemohli pochybovat, že jejich pán mluvil pravdu. Odhodil meč a rozeběhl se ke kostelu.

Za zády cítil dech svých pronásledovatelů. Zraněnou ruku si omotal pláštěm. Byl si jistý, že proti přesile nemá nejmenší šanci. Jeho vlastní družina určitě ještě spala, zatímco Boleslavovi lidé… V kostele si nedovolí na něj zaútočit.

Opřel se do dveří. Tlačil je do chrámové lodi, ale ani se nepohnuly. Nespokojeně nad tím zavrtěl hlavou. Ohlédl se. Už jsou tak blízko! A znovu zabral.

„Pane, dveře se otevírají na druhou…“ Podiven se odvrátil. Viděl, jak se Hněvsa rozmachuje mečem. Teď Václavovi pomoct nedokáže. Měl ho přesvědčit, aby na bratrův hrad nejezdil.