Radůza: Mlýnek v mojí hlavě pořád mele

Konkrétní lidské příběhy podbarvené hrůznými válkami, bitvami a konflikty napříč staletími. Začíná se bitvou u Marathonu a končí v roce 1946 odsunem Němců z Československa. Posluchače desky (a čtenáře knihy) čeká neuvěřitelně silná pouť…

A další důkaz košatého talentu neobyčejné písničkářky, multiinstrumentalistky a spisovatelky Radůzy.

S Radůzou si povídáme v den, kdy IFPI-ČR (Národní federace hudebního průmyslu) oznámila hitparádu nejprodávanějších alb za uplynulý týden. Marathon se ocitnul na prvním místě! Je to skvělý start na cestě za posluchači.

Vydáváte album skoro přesně po roce, navíc spolu s audioknihou a knihou; asi jste, co se tvorby týče, hodně nabitá!

Přála bych si trochu odpočinout, ale ten mlýnek, co mám v hlavě, ne a ne přestat mlít. Pořád mele nové a nové písničky a příběhy. Řekla jsem si, že zkusím napsat povídky, abych se trochu zaměstnala a abych pořád, pořád, pořád nepsala jenom ty písničky.

Projekt Maratón – příběh běžce prý vytryskl z vaší skepse vůči lidem a jejich počínání. Když se podíváme na velikost a rychlost, v jaké vznikl, musí ta skepse být asi hodně velká…

Je. Zpočátku tak veliká nebyla, ale jak jsem se těmi dějinami probírala a viděla jsem, jak je lidská rasa agresivní a dobyvačná, jak se pořád požíráme navzájem, tak ta moje skepse začala vzrůstat. Vzrůstala a vzrůstala, až jsem byla úplně zděšená. Z toho, jaké to naše pokolení je. A z toho, jaký svět tady necháme mým, vašim, prostě všem dětem. Dětem, které tady budou žít ještě dalších sedmdesát let. A pak jejich děti… To mě opravdu naplňuje hrůzou.

Asi chcete poukázat i na to, že se jako lidstvo pořád nedokážeme poučit; je to tak?

Určitě. Myslím si, že ani není v možnostech člověka se poučit, protože jeho podstata je agresivní. Na rozdíl od jiných živočichů mu nestačí to území, které ho uživí, ale potřebuje zásoby, potřebuje dobývat co největší další území, aby měl i ty zásoby co největší. Aby měl co největší moc. Co nejvíc otroků, kteří na něj pracují. Takže si myslím, že s tím nelze dělat vůbec nic.

Své putování dějinami lidských zvrhlostí končíte rozmezím let 1945 a 1946. Proč jste nešla dál?

Mohla jsem jít dál, prostor by byl, ale od novějších událostí už nemám takový odstup. Myslím ty po roce 1945. Mám za to, že je lepší dívat se na věc z větší dálky. K událostem na Balkáně nebo k úplně současným konfliktům ten potřebný odstup nemám.

Na konci knihy máte seznam válečných konfliktů dovedený prakticky k dnešku. Když se na to člověk dívá, až ho mrazí. Je to křičící memento.

Proto jsem ho taky na konec knihy zařadila. A taky proto, abychom si uvědomili u nás obecně rozšířený omyl: my tady v tyto dny mluvíme o sedmdesáti letech míru, který ale neexistoval. A taky je ten seznam dokladem toho, jak moc je člověk nepoučitelný. V podstatě neminul rok, aby se někde něco nepěkného nedělo.

Vnikaly u Marathonu dřív písničky nebo povídky? Nebo na přeskáčku?

Různě. Nejdřív vznikla časová osa, udělala jsem si chronologické a dramaturgické body. Pak už jsem psala na přeskáčku povídky a písničky. Ale prvotní nápad na podobnou věc vznikl už dávno, asi před deseti lety. Tenkrát jsem ale nevěděla, jak na to. Až mě spisovatel a scenárista Josef Urban, který napsal třeba Habermannův mlýn, požádal o hudbu k filmu Tenkrát v ráji. Napsal i stejnojmennou knihu, která měla nedávno křest. Jedna pasáž téhle knihy mě inspirovala k napsání písničky Grétka. Přehrála jsem mu ji, a Josef mi řekl, abych zkusila písničky třeba ještě o bitvě u Verdunu nebo u Stalingradu. Když jsem je zkomponovala, řekla jsem si, že bych to celé mohla doplnit a získat tak průřez řekněme od bitvy u Marathonu až po rok 1945 nebo 1946. A doplnit ho povídkami. Takhle to celé vzniklo.

Podle čeho jste vybírala jednotlivé bitvy nebo konflikty?

Podle svého zájmu. Některé mi poradil, jak už jsem naznačila, Josef Urban. Třeba bitvu u Wounded Knee, to je ta, kde Američani zmasakrovali Siouxe - Lakoty. Dělala jsem si i různé historické rešerše. Tak se někdy stalo, že jsem měla něco v plánu, objevila jsem ale něco zajímavějšího a zpracovala tedy jiné téma, než jsem původně chtěla. Čím víc jsem se blížila současnosti, začalo se to zahušťovat a výběr se zužoval. Chronologické proluky mezi jednotlivými událostmi se zkracovaly, takže pak už zase tak moc na výběr nebylo.

O bitvě u Wounded Knee napsala a nazpívala krásnou písničku i skupina Pacifik. Neovlivnila vás, aspoň trochu?  

Já sem si tu písničku poslechla raději až poté, co jsem napsala tu svou. Věděla jsem, že ji Pacifici napsali, ale poslechla jsem si ji až později, abych neměla strach napsat tu svoji.

A měla byste ho, kdybyste ji slyšela před tím?

No to bych určitě měla!

Přizpůsobovala jste hudbu písniček jednotlivým historickým obdobím?

Nijak zvlášť jsem se o to nesnažila, ale někde to vyplynulo samo od sebe. Třeba u Johanky z Arku nebo u Bloody Joea. Tam je jistý náznak inspirace středověkou hudbou, trošku to tak naznívá. Středověká hudba to ale není, ta má jiné zákonitosti. Nejvíc písniček na desce je ovlivněno českým folklórem a slovanskou melodikou, koneckonců jsem Češka. Jsou tam taky inspirace country – právě u Wounded Knee – a italskou lidovou písničkou. Takže žádný pokus o nápodobu hudby různých historických období. Třeba u Marathonce jsem antickou hudbu ani psát nemohla, ono se ani moc neví, jak vypadala.

Vaše deska je zase hodně pestrá i jazykově.

Používám tu jazyky, kterými jsem schopna se domluvit, plus dva, kterými se úplně nedomluvím – to jsou španělština a němčina. Ale v těch jsem použila jenom pár vět. Různé jazyky používám proto, abych dokreslila jednotlivá prostředí, nálady a dobu, ve které se příběhy odehrávají. Vedle zmíněných španělštiny a němčiny tak na desce uslyšíte italštinu, francouzštinu, polštinu, angličtinu a ruštinu.

A pestrý je i výběr spolupracovníků!

V tomhle případě jsem si udělala velkou radost – pozvala jsem si víc spolupracovníků, než obvykle. Třeba anglického písničkáře žijícího v Praze Justina Lavashe, který se mnou zpívá písničku Bloody Joe. Nebo pravnuka sběratele lidových písní a etnografa Jindřicha Jindřicha – Kamila, operního pěvce a mého spolužáka z konzervatoře. Ten se objevuje v italské písničce. Na albu hrají a zpívají i Domažlická dudácká muzika, harfenistka Ivanka Pokorná nebo herečka Monika Žáková.  

V souvislosti s vaším novým projektem jste vymyslela krásné slovo chansonetto…

Chansonetto je pojem, který celý tenhle literárně-hudební projekt popisuje. Obsahuje knihu, která má nějaký děj, a tu knihu doplňují písničky. Písně souvisejí s dějem knihy, jako kdyby to byl knižní muzikál. Chansonetto vzniklo tak, že jsem vzala romanetto Jakuba Arbese, přidala k tomu šanson, zatřásla, a vypadlo chansonetto.

A k tomu všemu je součástí souboru i audiokniha!

Chtěla jsem posluchačům nabídnout úplně všechno, co v danou chvíli můžu. Takže si můžou přečíst knihu, poslechnout písničky a taky audioknihu. Ta je na cédéčku jako datová stopa. Je v komprimované zvukové formě a otevře se v počítači. Udělali jsme to takhle proto, aby se nám to všechno vešlo na jeden disk.

Obsahuje audiokniha kompletní knihu?

Ne, na audioknize nejsou úplně všechny povídky, to by trvala tři a půl hodiny. Původní text jsem tedy zkrátila na hodinu a půl. Pokud si lidi koupí album Marathon – příběh běžce v elektronické podobě, je tam audiokniha ke stažení jako bonus zdarma.    

V knize i na audioknize jsou mezi povídkami intermezza – skutečně působí jako mezihry oddělující příběhy. Zařazovala jste je sem s tímhle cílem?

Ano. Snažila jsem se o to, aby každá povídka měla jiný jazyk – podle toho, v jaké se odehrává době a kdo ji vypráví. Nepsala jsem samozřejmě barokní češtinou, to bych ani neuměla, ale zašlost dávných časů jsem evokovala jinak. Třeba češtinou 19. století trochu upravenou do dnešní doby. Hodně jsem třeba používala přechodníky. No a všechna intermezza vypráví jedna duše. Duše, která prošla všemi těmi povídkami – v různých dobách a v různých tělech. A vypráví sama za sebe. To je rozdíl oproti těm povídkám.

Věříte v minulé životy?

Věřím. Ale ať si každý ve svém životě pátrá po jejich památkách sám. Já bych to teď dál nerozebírala. Nechci, aby se na mě vrhnul tým psychiatrů a zavřel mě do Bohnic! (smích)