Rihany
Do třídy s námi nechodí ještě ani měsíc, a už má problémy. Je z těch, kteří si myslí, že si můžou hodně ( možná, že i všechno) dovolit. Jeho táta podniká, daří se mu. Rihany je každé ráno ke škole přivezen vyleštěným bourákem, ve šrajtofli má bankovku se třemi nulami, to kdyby měl hlad a dostal chuť na svačinku.
Ob den má na sobě nový obleček světoznámé značky, stejně tak tenisky, náušnici a batoh. Snad už jenom tohle spoustu lidí zbytečně odradí. Prostě se s ním nehodlají bavit. Každý ho první hodinu okoukne jako opici v ZOO a zjistí, jaký dnes zakoupil modýlek. Rihany na všechny kašle. Je svůj. Podle mě si už asi zvykl na to, že nikdy nebude zapadat do škatulky-průměrný student. Ve škole má dost špatné známky a to asi i proto, že se neustále někam stěhuje. V každé škole se učí kus jiného učiva, jiné jsou nároky učitelů, jiné hodnocení. Možná, že při takovém stylu života jsou jeho čtyřky docela dobrým výsledkem. Na učení prý stejně čas nemá.
Když jsem šel včera z oběda, přijel si pro Rihanyho otec. Vezl ho na trénink. Teda, to jsem poprvé slyšel, že rodič svému klukovi vyhrožuje. Všichni máme asi zkušenost s tím, že se něco třeba ve škole nepovede a vaši začnou s příkazy, zákazy, doporučeními, vyhrožováním. Jenže, takovým tím normálním. Víte, že jsou na vás vzteklí, protože za soukromou školu zaplatí dost peněz, ale víte, že vás nepřerazí a za chvíli vychladnou. Otec Rihanyho mluví spíš jako trenér, než táta. To dáš! Makej! Jsi nejlepší a chceš nejlepším zůstat! Do roztrhání! Jinak těžce zklameš! Jestli je Rihany chudák, to nevím. Třeba chce ve svém sportu něco dokázat, vím, že motivace musí být. Na někoho funguje křik na jiného třeba ty bankovky. Ve fotbalových a hokejových šatnách se na děcka řve taky už od přípravky. Jestli ho doma motivují tím, že nakoupí hromadu značkového oblečení a do peněženky mu strkají peníze, to taky nedokážu odhadnout. Odvoz nablýskaným bourákem, to je pravda, to mu teď v zimě všichni závidíme, ale to je snad jediné.
Rihanymu přeju, aby to u nás ve škole zvládl a aby to dával i na těch dalších, v jeho příštím bydlišti. A v duchu děkuju za to, že mám doma normálního tátu. Ne trenéra s obrovskýma ambicema.