Rozhovor s Radůzou

Vaše nová deska mi připadá poněkud potemnělá; je to tím, že máte potemnělejší náhled na život, že ztrácíte optimismus?
Optimismus neztrácím, jenom se zabývám jinými tématy, než dříve. Jak člověk stárne a ubývají mu síly, začíná se zaobírat myšlenkami na to, jaké to bude, až mu ubudou ještě víc.

Jedna z písniček vašeho nového CD se jmenuje Tenhle svět není jen pro silný. Je to vaše současné motto?
Určitě. Je to jedno ze zásadních témat, která si sama pro sebe řeším. Náš svět obývá spousta bytostí a svět sám je založen na síle. Prim udává ten silnější. Nikdo ale nebude silný navěky, role se mohou velice snadno otočit. A nemusí to nutně být otázka let – může to být třeba i otázka okamžiku.

I ti méně silní mají tedy, podle vás, šanci?
Silní všechno ovládnou, to je pravda, ale nikdy ne navždy. Vždycky přijde někdo silnější. Každý jednou zeslábne, to je jasné. A nikde není řečeno, že z původně slabých se nemohou stát silní. Přitom nemusí získat vliv jenom fyzickou silou. Ty cesty jsou různé.

V titulní písni CD zpíváte mimo jiné o tom, jak se měníte v nic. Měla jste někdy pocit, že se vám to děje? A pokud ano, jak to u vás vypadá?
Naše hmotná schránka se jednou určitě změní v nic, myslím tím, že se opět staneme zemí. Kam přijde to nehmotné, duše či jak to kdo nazývá, to nevíme. Pro mě osobně obrat měním se v nic neznamená, že se měním v prázdnotu. Chci tím říct: uvědomuji si, že jsem součástí celé planety, že se z ní nemůžu vydělit a spíš než v nic se měním v její součást. Moje jedinečnost se rozplývá v celku…

… a po čase se zase můžete objevit jinde. Věříte v posmrtný život? Nebo v převtělování – třeba že po nějaké době budete kupříkladu kámen nebo vítr?
To by bylo krásný, kdybych mohla být v příštím životě větrem! V posmrtný život určitě věřím, jenom řeším jeho formu. Pořád si nejsem jistá, k čemu se přikloním.

V jednom z rozhovorů jste řekla, že jste začala zpívat z vnitřního puzení sdělit své moudro; pořád tohle puzení máte?
Slovo moudro jsem myslela ironicky – nemám patent na rozum, spíš vyjadřuji názor, který v daném okamžiku mám. Ten se samozřejmě může měnit. Člověk prochází různými životními obdobími, stárne a vyvíjí se. To je přirozená věc. Ale ano, to puzení mám pořád. Neustále cítím potřebu vyjádřit se. A zpívání je můj nejpřirozenější vyjadřovací prostředek.

Mají i vaše děti vnitřní puzení sdělit své moudro?
Mají a neustále! Myslím si ale, že hudební formou je vyjadřovat nebudou.

Moc se mi líbí vaše webové stránky, kde uveřejňujete něco jako obrázky ze svého života, příhody s dětmi; podle mě to jsou regulérní povídky či román na pokračování…
… spíš bych to nazvala deník. Nebo občasník; nepíšu úplně pravidelně. S dětmi je legrace. Teď se třeba učily lyžovat. A já, jelikož mám podvrknutý kotník, jsem je bezmocně sledovala zespodu. Tedy – zase tak bezmocné to nebylo. Stála jsem pod svahem a sledovala, jak se učí životu. Třeba tomu, že když spadnou, musí vstát a jet dál…

A baví vás psaní na vaše webové stránky?
Baví. Musím říct, že hodně.

Gaia je vaše první deska vzniklá přímo pro kapelu.
S klukama hrajeme něco málo přes dva roky. Za tu dobu jsme se dost sehráli a stala se z nás dobrá partička. Stýkáme se také mimo práci, telefonujeme si i soukromě. Myslím, že vztahy mezi námi jsou hezké. Logické proto bylo, že nové písničky už jsem psala rovnou pro kapelu.

Co vám dává hraní v kapele oproti sólovému vystupování?
Větší svobodu. Víc střídám nástroje a improvizuju, což jsem nikdy dřív nedělala. Druhá věc je, že po mnoha letech osamoceného hraní mám pocit kolektivu, party, legrace. Hoši jsou živí a je s nimi opravdová sranda. Navíc jakoukoliv písničku zahrají pokaždé jinak, takže i každý koncert je jiný. Baví mě to s nimi.

Když mluvíte o nástrojích: na CD Gaia se možná nečekaně málo objevuje pro vás tak typický akordeon…
To je pravda, sólový zní jenom v jedné písničce, ve dvou dalších hraju takové, řekla bych, vyhrávky. Nevím, proč tomu tak je – prostě to tak vyplynulo. Neumím si říct: lidi mě mají nejraději s harmonikou, tak teď zase napíšu něco s harmonikou. To mi nejde. Písničky píšu podle okamžité nálady, podle toho, jak se mi chce. Ne podle toho, jak se ta která věc bude prodávat.

Píšete členům kapely jejich party nebo je necháte vytvořit si vlastní nástrojovou aranž?
Osvědčilo se mi nechat jim volnou ruku, vždyť jsou to skutečně skvělí muzikanti. Kromě toho náš kytarista Josef Štěpánek je i vynikající aranžér. Nápady, se kterými kluci přijdou, jsou dobré. A v tom spatřuji kouzlo té naší spolupráce: každý přispěje k výsledku něčím svým, něčím osobním. Kdybych klukům jejich party přesně rozepsala, ochudila bych se o ten proces tvorby. A taky bych se míň naučila, protože právě při tom procesu se od nich hodně učím.

Na desce je i duet s Anetou Langerovou; tahle spolupráce byla asi příjemná…
Byla, a hodně. S Anetou se známe delší dobu a dlouho si říkáme, že bychom spolu mohly něco udělat. Nakonec to vyšlo právě v písničce Babylonská věž. Anetin projev, který považuji za krásný, té písni moc prospěl.

Prý jste si vyhrála i s bookletem CD!
Postprodukovala jsem fotky – jejich barevnost, rozostření a nakonec i jejich výběr. Na bookletu mi samozřejmě záleží.

Nové cédéčko budete křtít, jak říkáte, průběžně celý rok; nicméně asi zásadní budou dva březnové koncerty v pražské Malostranské besedě.
Proběhnou 27. a 28. března. Rádi bychom tam měli sbor, který s námi zpívá na desce, a taky Anetu Langerovou. Aneta je ale hodně vytížená, tak nevím, jestli se nám podaří sladit termíny. Každopádně se ale těšíme, že to bude hezký večírek.

V těchto dnech to je dvacet let, co zemřel a za pár dní sedmdesát let, co se narodil Karel Kryl. Jak vy osobně vnímáte jeho osobnost a tvorbu?
Karel Kryl pro mě byl vždycky zásadním písničkářem. Možná úplně prvním, kterého jsem slyšela. Velmi mě oslovil. Jako dítě jsem nemohla plně pojmout hloubku jeho textů, nejdřív mě zaujala jeho melodika. A postupně i ty texty. Co mě v současnosti oslovuje úplně nejvíc, je jeho pokora.

Jak daleko jste s prací na hudbě k dokumentu Petra Horkého o Miroslavu Zikmundovi?
Nikdy v životě mě nestíhala taková smůla, jako při spolupráci na tomhle filmu! Nejdřív jsme se s panem režisérem střídali v nemocech, pak jsem si vyvrkla kotník. Termín začíná pořádně hořet a bylo by mi moc líto, kdybychom to nedotáhli do konce. Je potřeba doladit detaily, smíchat hudbu, zařadit ji přesně na určená místa. Snad to stihneme.

I na vašem novém CD jsou dvě filmové písně, byť z jiného snímku!
Ano, jsou z připravovaného filmu Tenkrát v ráji. Jde o příběh horolezce, kterého dva měsíce před koncem války zastřelili Němci v Terezíně. Scénář napsal Josef Urban, který je podepsán mimo jiné i pod scénáři filmů Habermannův mlýn a 7 dní hříchu. Na podzim by se mělo začít točit. Když všechno dobře dopadne, mohla bych psát hudbu k celému filmu. To bych byla moc ráda.

Závěrem zpátky k vaší nové desce. Na obalu jste s lukem, což není jen tak nějaká póza!
Není, systematicky se věnuju takzvané intuitivní lukostřelbě. Střílíme jak na terč, tak třeba i v noci, kdy se orientujeme podle zvuku. Jde o střelbu z takzvaného holého luku, vlastně to je skoro obyčejný klacek. Prodleva mezi zaměřením a vystřelením je tu velice krátká. Je to jiná technika, než sportovní lukostřelba, žádná měřidla a takové ty věci okolo. A protože máme dřevěné šípy, každý střílí úplně jinak, což je zábavné. Ale trefujeme se obvykle docela dobře!