S humorem za poznáním

Stalo se to jednoho chladného zimního večera. Já a pár mých přátel jsme seděli spokojeně u krbu a pročítali nejnovější zprávy z internetu. Politika, sport, kultura. „Klasika, nic nového,“ povzdechla jsem si a překlikla na další stránku. Jako první na mě doslova vyskočil příspěvek s názvem „Pomozte zachránit tygry před vyhynutím“. Zaujalo mě to a hned jsem spolu s Eliškou, Aničkou a Pavlem otevřela článek. Začetla jsem se do prvního odstavce, zatímco jsem si mnula zmrzlé ruce nad krbem. Tygr ussurijský, nejohroženější druh na světě. Posledních 250 jedinců ve volné přírodě. V posledním vrhu není samec. Tahle informace mě doslova šokovala. Vyjekla jsem zděšením a s Pavlem jsme si vyměnili vyděšené pohledy. S tím musíme něco udělat, zněl plán.

Další den po škole jsem měla o zábavu postaráno. Vytvořit plakáty, vytisknout a následně je rozvěsit na vývěsní plochy v našem městě. Sešli jsme se všichni ve tři hodiny u mě doma a začali přemýšlet nad vizáží plakátu. Elišce by se líbilo velké černé písmo, mně zase přijde vhodnější světlejší s tmavším podkladem. Pavel by zase rád fotografii s černým čitelným nápisem: „Zachraňte tygry ussurijské.“ Nemohli jsme se dohodnout, tak nás nakonec musela rozsoudit Anička. Ta vymyslela, že plakát bude podložený tmavým papírem, na něm bude viset fotka tygra a nad fotkou bude čnít velký nápis. Všichni jsme s jejím nápadem souhlasili, a tak nezbývalo už nic jiného než se pustit do práce. Vybrali jsme formát A0, to proto, aby se tam všechno krásně vlezlo. Poté jsem našla na internetu fotku tygra, Pavel začal kreslit a vystřihovat nápis, Anička nás kontrolovala a Eliška se zhostila celkového naaranžování na papír. Když bylo vše hotovo, zkontrolovali jsme dosud nepřilepená písmena a spolu s fotkou je následně nalepili. Celý plakát jsme doplnili prosbou o pomoc a telefonním číslem. Teď už stačilo jen dát o sobě vědět.

Bylo půl sedmé, když jsme se všichni společně vypravili do ulic. Vývěsní plochy, stojící před místním supermarketem, čekaly jen a jen na nás. Za deset minut bylo vyvěšeno a my se odebrali domů.

Ubíhaly týdny, my netrpělivě kontrolovali SMS schránku a radovali se z každé přijaté zprávy. Bohužel to většinou byly různé nabídky a když už se někdo ozval, byl z opačného konce republiky. Už jsme to pomalu vzdávali, když mi zařinčel v kapse mobil. Zmáčkla jsem zelené tlačítko a zaslechla ženský hlas. Dozvěděla jsem se, že slečna je stejně stará jako my, akorát nevidí a že by nám ráda pomohla. Trochu mě to zaskočilo, protože jsem se nikdy s nevidomým člověkem nesetkala, ale nedala jsem na sobě nic znát a domluvila se s ní na místě, kde se potkáme. „Mohly bychom třeba v neděli na nádraží?“ ozvalo se ze sluchátka a já souhlasila.

Nastal poslední den v týdnu a já se měla setkat s nevidomou dívkou. Byla jsem nervózní, ale touha pomáhat byla silnější. Přijel modrobílý vlak a z něj začali vystupovat lidé. Nikde jsem nikoho neviděla, až z prostředního vagónu vystoupila sympatická dívka. Kdyby neměla bílou hůlku, ani bych nepoznala, že jde o člověka, který nevidí. Pozdravily jsme se a začaly si povídat. Řekla jsem jí o všem, co jsme se rozhodly podniknout a taky o mých třech kamarádech, kteří mi se vším pomáhají. Ona mi na oplátku prozradila, že se jmenuje Ema a že moc přátel nemá. Přišla mi jako skvělý člověk a po příchodu domů jsme ji hned začlenili mezi sebe do party. Zapadla mezi nás tak hladce, že ani nebylo poznat, že má nějaký handicap. Měla smysl pro humor, takže nám často zlepšovala náladu svými vtipy, nejednou vymyšlenými.

Začalo jaro a ve škole probíhala již tradiční burza nejkrásnějších výtvarných prací. Každá třída nakreslila obrázky, jak si představují svět nevidomých a ty se potom za dobrovolný příspěvek do zapečetěné kasičky prodávaly. Cílem bylo vybrat co nejvyšší částku, která by putovala na ohrožené tygry. Prodalo se opravdu hodně věcí a mnoho lidí přispělo do kasičky jen tak, bez toho, aby si něco hezkého koupili. Nebylo proto divu, že ke konci už peníze nebyly kam dávat a museli jsme vyrobit provizorní pokladničku, kterou jsme dodatečně zapečetili.

Po ukončení burzy jsme přepočítali peníze a když jsme zjistili, že jsme na konto ohrožených tygrů vybrali přes 35 tisíc korun, byli jsme nejšťastnější lidé na světě. Celou částku jsme poté odeslali do Nadace pro podporu ohrožených tygrů a mysleli jsme si, že celé dobrodružství je již za námi. Jenže to jsme byli na omylu.

Jednoho dne nám zavolal nějaký pán a představil se jako Marek Michelin z již zmiňované nadace. Pochválil nás za věnovanou částku a nabídl nám, že bychom se za odměnu mohli jet za tygry podívat. Celý zájezd by nám zaplatil, jen že si máme rozhodnout, jestli chceme jet nebo ne.

Nerozmýšleli jsme se dlouho a téměř sborově vyhrkli „ano.“ Vzali jsme s sebou i Emu a vydali se za dalším zážitkem. Nastoupili jsme do letadla a těšili se na setkání s tygry. Cesta se nám ani nezdála dlouhá, protože nám ji svými humornými historkami zpříjemňovala Ema. Skoro nepřetržitě jsme se smáli a ani nevnímali čas.

Po několika hodinách letu jsme byli na místě. Viděli jsme tygry ve volné přírodě a řeknu vám, je to úplně jiný pocit, než když jste v zoologické zahradě. Na celou akci jsme měli průvodce, který nám vyprávěl spoustu zajímavých informací a nám se jen tajil dech. Celý výlet jsme zakončili pokřtěním týden starého tygříka (bohužel ne ussurijského), kterého jsme pojmenovali Elsa a vypravili se na cestu zpět.

Všichni jsme rádi, že jsme tímto způsobem poznali novou kamarádku a měli možnost pomoci ohroženým zvířatům.