S jídlem roste chuť
Od té doby, co jsem začala pracovat u řezníka, mě bezdomovci ve městě uctivě zdraví a pravidelně se mi pokoušejí vnutit zeleninu s neprokazatelným původem. Aby ne, když jim z nařízení nadřízeného občas dám zbytek ochutnávkové klobásy, nebo patičku salámu, kterou už beztak nejde rozkrájet zákazníkům, aniž by se z nich stali kanibalové.
Netuším, jak tenhle zvyk vznikl, ale rozhodně s ním nejsem spokojená: nezvaní hosté nám kolem prodejny akorát odrazují zákazníky svými nemístnými poznámkami a nevhodným chováním. Jenomže se nedají nijak odpudit a naše věrná zákaznice je v jejich snahách ještě podporuje.
Tuhle mi šéf prodejnu nechal na starost a odjel vyřizovat cosi po úřadech a v bance. Nejpilnější z bezdomovců se přihnal jak na koni a u pultu spustil: „Krásná slečno, je tu šéf? Nechal tu pro mě něco?“ Odmítla jsem ho. Pro ten den jsem žádné pokyny nedostala a sama mu o své vůli nic nedám, pak bude chybět v pokladně a vedoucí by mi vyčinil. Začal na mě dělat psí oči a pokoušel se mě obměkčit: „Krásná slečno, vy vůbec nemáte srdce! Podívejte se na mě, na chudáka, jaký mám hlad!“
Dobře stavěný chlap, který navíc chodí k jeptiškám na večeře, jeden den bez uzenin vydrží. „Zkuste to zítra, až tady bude šéf,“ pokrčila jsem rameny a věnovala se právoplatnému zákazníkovi. Bezdomovec dál postával u pultu a natahoval: „Aspoň kousíček. Kdybyste mi, krásná slečno, dala tady z té naříznuté!“ Zpražila jsem ho pohledem: „Tohle na mě nezkoušejte! Řekla jsem ne. Stavte se zítra a dohodněte se se šéfem!“
O týden později jsem měla službu a šéf mi tentokrát přesně nakázal, kde je připravené jídlo pro bezdomky a za jakých podmínek jim ho mám předat. Asi si mu minule stěžovali. Náš starý známý dorazil, sotva se a šéfem zavřely dveře. Mlčky jsem mu podala svačinový balíček a vydala se do skladu, když mě zavolal zpět: „A krásná slečno, můžu se zeptat…?“ „No?“ houkla jsem a podvědomě čekala nějaký podraz. „Krásná slečno, je tam kousek paštiky?“ „Nevím. To chystal šéf.“ Díval se na mě pohledem: ale-víš-jenom-nechceš-říct. „A dala byste mi kousek paštiky?“
„Jestli vám ji šéf nezabalil, tak ne.“ Nečekala jsem, až zareaguje a zabouchla za sebou dveře. Špehýrkou jsem sledovala, kdy konečně opustí obchod. Chvíli vyčítavě postál před pultem a hypnotizoval nakrojenou paštiku. V ruce svíral igelitku s dobrým kilem uzenin.