S nevidomým se nepereme - 3. část

V našich podnebných podmínkách si užíváme kabátů, bund, bundiček, sak a větrovek. Oblékáme je většinou už od poloviny září a do skříní je věšíme někdy v květnu.

 I nevidomí se chtějí zahřát, chodí oblečení stejně jako my. Potom přijde chvíle, kdy je potřeba kabát odložit. Například u lékaře, u holiče, v knihovně nebo posluchárně, ve vlaku, v čekárně. Lidé většinou velice ochotně přiskočí a bundu pověsí na věšák. Nevidomý ale netuší, kde ji hledat a tak je dobré informovat, že jeho bunda visí u dveří na háčku. Pokud by těch háčků bylo k dispozici několik, nebo jsou plné odložených věcí, bude rozumné člověka informovat o tom, že je to například poslední háček u dveří. Nemusí tak při odchodu dojít k pátrání a zbytečné nervozitě. Ptát se na barvu oděvu někdy bývá zbytečné. Ne pro každého slepce je důležité vědět, jaký odstín jeho svršek má, pro některé není barva důležitá vůbec a tak si ji nepamatují.

Když už budete vedle sebe v tom vlaku nebo čekárně sedět, budete mít pověšené větrovky na háčku, vyhněte se otázkám typu: „vy jste slepý úplně?", „a to se Vám stalo už dávno?" „dá se s tím žít?", „vadí Vám to hodně?". Povídat si určitě můžete, ale nehrajte si na detektiva. Mohl by z toho být pěkný trapas ne pro něj, ale pro vás. Pokud budeme vedle sebe sedět delší dobu, oba míříme například na druhou stranu republiky, můžete se v jedné větě představit. Úplně postačí: „Dobrý den, jmenuji se pan X a mám místenku na sedadlo vedle Vás". Ono je to vlastně logické. Jak by na vás působilo, kdybyste jeli někam do vzdáleného města tři a půl hodiny a nevěděli, jestli vedle vás sedí chlap, ženská nebo lední medvěd. Všichni nevidomí jsou ke svému okolí velice vnímaví, dokážou člověka odhadnout podle vůně, posmrkování, pokašlávání, telefonování… ale v krátkosti se představit bude přece rozumnější.

Ještě jedna věc mně přijde důležitá ve svém povídání uvést. Nevidomý není trouba. Teda, stejně tak, jako se v lidské společnosti troubové vyskytují, může jim být i slepec. Jen bych chtěl upozornit na to, že je potřeba s nimi mluvit normálně a ne jako s dětmi. Pokud jde do divadla nebo na koncert ve společnosti někoho druhého, neptejte se tohoto druhého, jestli chce pán podat program, jestli nepotřebuje podat upadnutý balíček papírových kapesníků. Mluvte na něho přímo. Zrak je důležitým smyslem. Celých 80% našich informací prochází přes oči. Život s hendikepem bude zase o něco snadnější, když se okolo vás pohybují rozumní lidé, kteří se nebojí nabídnout pomoc.

Autor:
Vydáno: