S pohádkou křížem krážem 2.část

Podle některých prvků poznáme, že je pohádka pohádkou. Její začátek napovídá mnoho a právě těmito formulemi pohádkové vyprávění začíná nejčastěji. Hned na začátku se také dovíme, o čem příběh bude. Pohádky jsou literárním útvarem, který by měl být jasný a přehledný, ale na druhou stranu poutavý a zajímavý. V každém případě jde o vyprávění plné fantazie, napětí a překvapení.

Nejdůležitějším stavebním kamenem každého pohádkového vyprávění je hlavní hrdina. Ten by měl být ve většině případů kladný. Aspoň u nás, v českých, moravských a slezských pohádkách tomu tak bývá. Každý z nás díky tomu už během první chvíle rozliší dobro od zla.

Hlavního hrdinu většinou zastihneme ve chvíli, kdy řeší důležité rozhodnutí. Říkejme mu třeba Jan. Jan, Honza, Honzík, Jen či Jenda se totiž u nás objevuje v mnoha příbězích. Někdy je to prostý mládenec, silný a pracovitý, jindy zase Honza líný. Někdy má síly za tři, jindy postavičku jako pírko. V každém případě ale půjde o mladíka, který má pro strach uděláno, chytrosti a důvtipu má na rozdávání. Pohádkový Honza, ten se má, v kapse nemusí mít ani dukát, válet na peci se může podle libosti a stejně si svou princeznu zaslouží. Kolikrát pohádkovým nebezpečenstvím projde tak lehce, že to ani možné není.

Důležitými pohádkovými hrdiny jsou čerti. Čert zastupuje v pohádce spravedlnost. Trestá pýchu a lidskou hamižnost. A protože jsou pohádky určené hlavně dětem, čertisko mívá s člověkem nějaký ten neřešitelný problém nebo mu v pekle dali neobvykle směšné jméno. Pohádkový čert musí mít v sobě kus pekelného zla a na druhou stranu být trochu k smíchu, aby se hrůzou netřásly i skály.

Nepostradatelným doplňkem každého pořádného rybníka je vodník, popřípadě hastrman. Své bydlení má v hlubině, úzkostlivě si tady střeží buclaté hrnečky s dušičkami utopených nešťastníků. Vodníka poznáte podle červených kalhot a zeleného šosu, ze kterého stále ukapává voda. Pokud se tedy nejedná o vodníka přeschlého, tomu ze šosu už nekape a vy se ho nemusíte bát, protože v tomto okamžiku ztrácí veškerou čarovnou moc. Správný hastrman má na blízku fousatého sumce, na kterém se projíždí po rybníce a dohlíží na své hospodářství.

Typickou postavou našich pohádek jsou polednice. Divoké žínky, které se objevují v pravé poledne, když stojí sluníčko nejvýš a konají většinou zlé skutky. I další ženy mají v českých pohádkách špatnou pověst. Například divoženky, klekánice nebo bludičky. Pokud si budete moci vybrat, kterou z nich potkat, volte posledně jmenovanou. Bludička, když pozná, že jste člověkem s dobrým srdcem, neublíží vám. Naopak, když zabloudíte v mokřině, nestáhne vás do smrduté bažiny, ale pomůže najít cestičku ven.

Co by byly pohádky bez ježibaby? Ty české jsou většinou hloupé, ošklivé a nevzdělané. S dětmi to neumí a proto máme skoro vždycky jistotu, že ji převezou a všechno nakonec dobře dopadne.

Drak je nositelem různého počtu hlav. Pokud je to jedna až dvě, bude se pravděpodobně jednat o draka hodného, který nežere princezny, ani pocestné a my se za ním můžeme v klidu zastavit na kus řeči. S počtem hlav roste i nebezpečí. Jsou známy i saně dvanáctihlavé, čtrnáctihlavé a dokonce dvaadvacetihlavé. Některé šlehají plameny a síru. Pokud nemáte zrovna zálusk se oženit s princeznou, je lepší se jim zdaleka vyhnout.

V českých pohádkách se neobejdeme ani bez permoníků, skřítků a různých trpaslíků. Oni to s námi někdy zle nemyslí, ale je dobré, mít se před nimi na pozoru. Dokáží být totiž pěkně škodolibí, rádi dělají naschvály a těší je, když vás nachytají. Pokud jejich chování odhadnete a možná jim přinesete něco dobrého na zub, stanou se věrnými pomocníky.

V příštím pokračování seriálu si povíme něco o šťastných koncích :)