Sněhurka v kostele

Už třeba jenom tím, že se kývalo v kostele, kterého jsem si odjakživa vážil víc, než jakéhokoli jiného kdekoli na světě. Tedy, ne že bych někdy cestoval tolik, abych si tím byl dostatečně jistý: navštívil jsem jen ostatní kostely v našem městě a nejbližším okolí a tenhle mi přirostl k srdci. Měl to, o čem si jiné chrámy mohou nechat leda tak zdát: mariánský reliéfek, který musí být uložený na jednom určitém místě, jinak by s českou zemí bylo zle. A který teď během války beze stopy zmizel.

Já, brácha a Pavel jsme si byli jistí, že musí být někde v kostele, jinak by to s naším městem dopadlo mnohem hůř, třeba jako s vesnicemi, které Němci  srovnali se zemí. Nám se taková smůla zatím vyhýbala a věřili jsme, že to tak už zůstane.

Takže to kyvadlo se mi houpalo kousek nad hlavou, trochu mi připomínalo oběšence, jak se občas ve vzduchu bezvládně otočilo. Vlastně to ve skutečnosti ani žádné kyvadlo nebylo. Místo něj jako závaží k věžním hodinám sloužil železný sud plný sutě z opravy fasády kostela. Rodiče mi říkali, že prý tam určitě musí být i otlučené voluty.

Byl jsem v pokušení jednu ze sudu vytáhnout a přinést si ji domů. Byla by to paráda, mít v domácnosti kousek chrámu, který jsem tolik obdivoval. Ale věděl jsem, že nemůžu tak zbytečně riskovat. Na půdu už nikdo léta nezavítal, dřevěná podlaha byla na mnoha místech ztrouchnivělá a kdybych se propadl až do sakristie… Radši jsem se té představy vzdal.

„Našel jsi něco?“  Pavel na mě volal z jedné úzké chodby, které vedou nad bočními kaplemi celého kostela a dá se jimi projít až na kůr k varhanům. V duchu jsem ho musel obdivovat, že se tam sám nebojí. Před časem jsem se tam vydal – s kluky jsem se  hloupě vsadil, že sám projdu celý kostel – a když jsem tam po tmě o něco zakopl, vzal jsem nohy na ramena.

„Ne, nic tady není!“ křikl jsem přes rameno odpověď. Copak jsem mu mohl přiznat, že jsem ani ten kovový reliéfek nehledal? Že jsem se chtěl podívat na kyvadlo, pod kterým jako by se zastavil čas a já jen okouzleně sledoval ladné obloučky, které kreslí ve slunečních paprscích, pronikajících do věže špinavým oknem, na kterém pravidelně jednou hnízdí holubi a podruhé poštolky?

A pak se odkusi z patra nade mnou ozval rachot  a podivné vrzání, jako by se blížil konec světa. Sud se sutí přerušil svůj pravidelný pohyb, nevypočitatelně sebou škubl – jako ryba na suchu – a s třesknutím dosedl na podlahu, odkud se vznesl oblak  zvířeného prachu a do nosu mi vlezl štiplavý pach holubinců.

Instinktivně jsem ustoupil. Poslepu jsem couval ke schodišti uprostřed věže a snažil se přestat kýchat. Tohle byla jedna z mála věcí, které mi na našem kostele vadily: že se o něj nikdo nestará. Ale na druhou stranu, kde jinde bychom mohli s kluky hrát na schovávanou, kdyby tady seděl nějaký protivný kostelník a vyháněl nás odsud? Takhle jsme si do kostela mohli přijít, kdykoli se nám zachtělo a jít v něm kamkoli.

„Co tady vyvádíš?“ Na rameni mi přistála bratrova ruka. Chtěl mě vyděsit, ale nelekl jsem se.  Já už ty jako vtípky znám.

Otočil jsem se k němu. Stál schod pode mnou a já se pokoušel z očí vytřít zbytky prachu. „Hledám Palládium!“ odsekl jsem mu nakvašeně. Copak mě má za hlupáka?

„A byl jsi u hodin?“ zeptal se netrpělivě a ukázal ke schodům bez zábradlí, které vypadaly spíš jako lepší žebřík. Když jsem zavrtěl hlavou, protáhl se kolem mě a zmizel v usazujícím se prachu. K hodinovému stroji se šplhal zručně jako opice; za chvíli už jsem slyšel, jak mi chodí nad hlavou a tiše si po sebe cosi mumlá. Neznělo to zrovna dvakrát spokojeně. Pak bylo chvíli ticho a znovu vykoukl na schodiště: „Tak polez, zbabělče!“

Snažil se mě vyprovokovat, což se mu povedlo. Nemám rád, když si o mně někdo myslí, že se bojím. Snažím se totiž tvářit, jako bych se nebál, i když mám strach a zatím mi to nikdo nevěří. Nenechal jsem se dlouho pobízet. V životě bych nepřiznal, že tam nahoru bych sám nešel ani za nic. Takže jsem byl vlastně docela rád, že za mnou brácha přišel a choval se jako ten neohrožený  přestože jsem věděl, že mi to bude připomínat ještě tak dlouho, dokud nenajde novou záminku, jak by mě mohl zlobit.

Nadechl jsem se a šplhal nahoru. Sice ne tak obratně jako bratr, ale kyvadlo jsem úspěšně nechal za zády a nutil jsem se neohlédnout  dolů, abych neztratil ten poslední zbytek odvahy, který jsem ještě měl.

Tahle část kostela patřila mezi moje nejneoblíbenější. Na klenbách ležely chodníčky stlučené z několika prken, které se při každém kroku prohnuly a člověka vymrštily vzhůru. Kdykoli jsem tudy šel, představoval jsem si, že jsem na nějaké pirátské lodi, jejíž osazenstvo mě donutilo k chůzi po prkně, která co nevidět skončí…

„Dělej, brácho! Podíváme se k ciferníku!“

Chtěl jsem protestovat. Já, který se bojí výšek, polezu k ciferníku hodin nějakých padesát metrů nad městem. To nám určitě pomůže najít Palládium a zachránit ho před nenechavýma rukama… Jenomže kdybych odmítl, brácha už by mě nikdy nevzal na výpravu se staršími kluky, které jsem vždycky obdivoval – s prakem uměli hotová kouzla. A tak jsem šplhal dál a pečlivě jsem se vyhýbal uvolněným příčkám schodožebříku.

Pode mnou byla z prken sbitá kukaň, do které kostelník chodil každý večer natahovat hodiny, hrající každou celou Tisíckrát pozdravujeme Tebe a Svatý Václave; obě umělo ve městě zazpívat každé malé dítě.

Brácha stál u ciferníku a zvědavě vyhlížel okénkem mezi ručičkami. „Konečně, prcku,“ počastoval mě dalším přízviskem, které bytostně nenávidím a na úzké plošince mi udělal místo vedle sebe, abych se také mohl pokochat pohledem na rodné město.

Zatímco já obdivoval kyvadlo, které je schopné tak dokonalého pohybu, on byl nadšen výhledem, jaký se nabízí jen málokomu. Bral dech, připadal jsem si jako pták, kroužící vysoko v oblacích a na hony vzdálený každodenním starostem.

„Ten reliéf tady ale taky není,“ prolomil brácha velebné ticho. „Už jsem to tady prohlídnul, než jsi dorazil,“ vysvětlil kousavě.

Beze slova jsem se vracel ke kyvadlu. Tam jsem si připadal víc v bezpečí, přestože tam byla podlaha ve stejně špatném stavu jako tady. Šel jsem pomalu a pečlivě jsem se díval, kam šlapu. Dolů je to vždycky horší než nahoru a teď se mi to jenom potvrdilo.

Bratr několik posledních příček přeskočil. S hurónským smíchem dopadl kousek ode mě a oba jsme z rozvířeného prachu začali kašlat. V průchodu do chodby se objevil Pavel, ale vypadal jenom jako šedá silueta, což nás rozesmálo ještě víc.

„Nepředváděj se – to si nech pro holky,“ sykl na bráchu nespokojeně a zvědavě dodal: „Našli jste něco?“

Když jsme svorně zahanbeně zavrtěli hlavami, pokrčil rameny a rozhodl: „Tak půjdeme do druhé věže, no.“

Nechali jsme se jím vést a nijak nás nepřekvapilo, že vybral nejkratší cestu:  zpět nahoru po schodech a přes houpající se prkna nad presbytářem až do druhé části kostela. Jen jsme si s bratrem vyměnili chápavý pohled, který ale Pavel musel nějak zachytit, protože přes rameno bezvýrazně prohodil: „Přece se nebudeme vracet a pobíhat v hlavní lodi mezi chlapy, co opravují podlahu. Nikdo nemusí vědět, že něco hledáme. Copak chcete, aby se nás na něco začali vyptávat? Co byste jim asi tak řekli?“

Na konci naší trasy jsme museli postupovat mnohem opatrněji. Do druhé věže většinou nechodil ani kostelník – nebo ne touhle cestou. Nechávali jsme v prachu šňůru otisků našich stop a zvědavě jsme se rozhlíželi příšeřím úzké chodby. Děsily nás několik set let staré nápisy na zdech, psané dohněda vyblednou červenou barvou – nebyl jsem daleko od toho, abych věřil, že to je krev.

A pak jsme pozvolna scházeli z točitých schodů, stejných jako ve věži se zvonkohrou. Tyhle ale byly plné holubinců a bylo zřejmé, že po nich už dlouho nikdo nešel. Pochopitelně, všichni jsme dobře věděli, že vedou do nepoužívané sakristie, kterou jsme prohledali už dříve, během tohoto týdne.

Za dalším zákrutem jsme narazili na místnost se stejným půdorysem, jaký měla ta, v níž se usadilo kyvadlo ve vedlejší věži. Pohledem jsme se dohodli. Mohli jsme předpokládat, že se tady takový prostor bude nacházet, kostel byl přísně symetrický, a přesto nás takový objev překvapil.

Se zatajeným dechem jsme vešli. Uprostřed jinak prázdné místnosti stál zaprášený stůl a na něm ležela obrovská kniha, vázaná v kůži. Desky měla zdobené nevýraznou ražbou a zavírala se na masivní kovovou přezku. Jestli byla tak vzácná, proč ji tady někdo jen tak bez povšimnutí nechal ležet? Co když to byla dokonalá skrýš, ve které by mohlo být Palladium?

Ta myšlenka nás musela napadnout všechny naráz, protože jsme se k fasciklu vrhli a pokoušeli se ho otevřít, aniž bychom setřeli prach a pavučiny.

Úspěšně se nám knihu povedlo otevřít, ale nález nás zklamal. Uvnitř místo hledaného Palladia byl jen popsaný pergamen, plný pro nás nesmyslnými klikyháky. Bez přemýšlení jsme knihu zaklapli a po schodech sestupovali do dalších pater. Mysleli jsme si, že tady už nás nic nepřekvapí. Co by asi tak mohlo být nad bývalou sakristií?!

Dvě otočky kolem středu věže a před námi byly pečlivě zavřené dveře. Mezi jednotlivými prkny, která je tvořila, nebyla ani skulinka, jíž bychom mohli nahlédnout dovnitř. Ale byli jsme příliš zvědaví na to, abychom se jen tak lehce vzdali a pokračovali v sestupu.

„Třeba někde tady bude klíč,“ ozval se brácha a vzápětí už prohledával nejbližší okolí.

Pavel nad ním trochu nespokojeně vrtěl hlavou. „Co bys tam asi tak chtěl najít?“ nechal se posměšně slyšet, jenomže v tu chvíli jsem se do hledání zapojil i já a jako jediný jsem byl úspěšný. Klíč visel na hřebíčku na dveřích tak vysoko, že na něj nikdo z nás nemohl dosáhnout.

„Udělejte mi někdo stoličku!“ přikázal Pavel a vyhoupl se bráchovi do spojených dlaní. Vzápětí klíč triumfálně svíral nad hlavou a nadšeně se s ním několikrát otočil do kolečka, jakou měl ze svého úlovku radost. Bez váhání odemkl.

Ozářilo nás slunce. Tolik odlesků zlata by muselo oslepit každého. Stáli jsme před pověstmi opředenou Klenotnicí. Většinu z těch lesknoucích se předmětů jsem ani nedokázal pojmenovat. Připadal jsem si jako v nějaké jeskyni z bájí a jenom jsem čekal, kdy tady uvidím spícího rytíře hlídajícího poklad, nebo čtyřicet loupežníků.

Místo toho se k nám z kostela  nesly jen zvuky pokládání nové mramorové dlažby a otevírání někdejších šlechtických hrobek v hlavní lodi. Všichni jsme postoupili dopředu, ta zlatá záře nás k sobě přímo volala. Chtěli jsme se jí dotknout, možná si dokonce kousek odnést s sebou, ale Pavel se jako  první vzpamatoval a prohodil: „Tady ten reliéfek určitě není. Přece by ho nenechávali někde, kde člověka napadne hledat skoro okamžitě. Zamkneme, vrátíme klíč tam, kde byl a v klidu se vrátíme dolů.“

Slyšel jsem, jak si brácha zklamaně odfrkl. Nedovolil si však Pavlovi nějak odporovat, sám ho uznával za jakéhosi vedoucího, kterého je třeba si vážit a poslechnout na slovo. Co bychom dělali, kdyby se nás – třeba – rozhodl opustit? Jak bychom vrátili klíč na místo? A zahladili všechny stopy, které dokazovaly, že jsme tady někdy byli?

Poslušně jsme vyšli z Klenotnice, ale lačně jsme se do poslední chvíle ohlíželi za nejkrásnějšími předměty, které jsme kdy viděli. Pavel rázně zamkl a ten zvuk zněl v prostoru příliš hlasitě a já se zběsile rozhlížel, jestli to náhodou někdo neslyšel a nežene se nám vynadat. Ale nikde se nic nepohnulo a Pavel mezitím pověsil klíč zpátky na dveře tak šikovně, že by nikdo nepoznal, že se s ním kdy hýbalo. V zástupu jsme začali sestupovat do opuštěné sakristie, abychom v prohlídce kostela mohli co nejdřív pokračovat.

Byli jsme na úpatí schodiště, když Pavel, který šel vpředu, tlumeně zaklel. Hned se chytil za pusu a provinile se ohlížel, jak si uvědomil, že je v kostele. Obrátil se na nás a omluvně pokrčil rameny: „Je tady zamčeno. Musíme se vrátit a jít buď přes půdu, jako jsme přišli, anebo to zkusit kolem varhan.“

Nejistě se po nás podíval, jako by čekal, že se s ním na místě začneme prát. To bylo pod naši úroveň a navíc jsme v tu chvíli měli docela jiné starosti: ani jeden z nás nevěděl, jestli se kostel na noc zavírá a už před časem jsme přestali vnímat odbíjení hodin, takže jsme neměli nejmenší představu, kolik je. Teď pro nás bylo důležité jediné – za každou cenu se dostat do hlavní lodi, nebo aspoň na kůr, odkud už bychom se možná dovolali pomoci.

Na tom jsme se jednomyslně shodli a hned jsme se rozdělili: já půjdu s Pavlem chodbou nad bočními kaplemi k varhanům a brácha se vrátí po prkenných chodníčcích přes presbytář. Nejradši bych ale byl, kdybychom mohli jít všichni spolu. Sice jsem chápal, že protentokrát je nutné se rozdělit, jenomže to se strachem nemohlo ani v nejmenším soupeřit. Naposledy jsem se obrátil na bratra a vyrazil za Pavlem, abych jeho ostrému tempu stačil.

„Copak v téhle chodbě pátrat nebudeme?“ zeptal jsem se.  Hledání Palladia jsem stále považoval za nějakou dobrodružnou hru.

Pavel se ke mně pomalu otočil: „Ty snad víš, v kolik kostelník zamyká? Nebo kdy chodí natahovat hodiny a najde nás tady? V tom případě bys mě mohl poučit, protože já v kostele v žádném případě přenocovat nehodlám. A jestli je to tvůj sen… já ti v něm bránit nebudu!“ Sotva domluvil, vyrazil vpřed a vzápětí mi zmizel na konci chodby.

Kolem mě se začaly nepřátelsky stahovat stíny. Natahovaly se po mě a když jsem si opakoval, že strašidla nejsou, nijak to nepomáhalo. Proč by nemohla být zrovna v kostele? S křikem jsem se za Pavlem rozeběhl. Věděl jsem, že nebude daleko – možná, že zrovna teď číhá za nejbližším rohem a baví se tím, jak mě vystrašil. V duchu jsem si říkal, že se nebojím. Donutil jsem se zpomalit, ale cítil jsem mrazení v zádech.

Pavel na mě čekal až na kůru. Byl jsem přesvědčený, že mi to udělal schválně, od bratra určitě věděl, jak se chodeb bojím. Zvědavě vykukoval za jedním ze členů andělské kapely, a když jsem se k němu přiblížil, špitl mi do ucha: „Zrovna je vynášejí.“ Pohybem ruky mi naznačil, abych se dobře díval. V napůl vyměněné podlaze zely hluboké vstupy do krypt.

Přitiskl jsem se k dřevěnému zábradlí a napjatě sledoval, jako muži po příkrých schodech největší krypty vynášejí rozpadající se rakve, ze kterých občas trčela kostlivá ruka nebo noha.

„Mumie,“ pošeptal mi do ucha rádoby strašidelným hlasem a já na to jen přikývl. Byl jsem od nich moc daleko na to, abych se jich bál.

„Šlechtici, jeptišky, kněží…“ vypočítával na prstech, jako by mě tím chtěl nějak ohromit. Nepřipadalo mi to zajímavé. Co jsem věděl, v každém kostele je někdo pohřbený. Sice jsem je dneska viděl poprvé, ale nepřipadalo mi to nijak zvláštní.

Znuděně jsem kolem sebe těkal pohledem. Proč tady brácha ještě není? Vždyť už jsme tady byli tak dlouho – nevěřil jsem, že by projití půdy mohlo trvat o moc déle, než průchod chodbami na kůr. Co když se mu tam něco stalo? – napadlo mě znepokojeně. V tu chvíli mi to připadalo jako nejpravděpodobnější.

„Snad se nebojíš, mrňousku,“ šťouchl do mě Pavel.

Zavrtěl jsem hlavou: „Jen by mě zajímalo, kde je brácha.“

„Tak přece se bojíš,“ znělo to víc než spokojeně.

Naježil jsem se: „Víš co? Jestli tě to baví,“ pohrdavě jsem ukázal hlavou ke kryptě, „klidně se ještě dívej. Já jdu hledat Palladium!“ Než mi v tom stihl zabránit, zvedl jsem se a zmizel za klaviaturou varhan. Tiše jsem se plížil po dřevěných stupních k oknu z barevných terčíků a pečlivě jsem prohlížel každé místečko, kam by se podle mě dal reliéfek schovat.

Ve zdi, obložené vyřezávaným dřevem, jsem dokonce objevil nenápadná dvířka, která se s cvaknutím otevřela, když jsem trochu zatlačil proti pantům.

„Kluku! Co tam děláš?!“

Nadskočil jsem leknutím. Bylo to na mě? Provinile jsem se rozhlížel kolem sebe. Dobře jsem věděl, že tady s Pavlem nemáme co dělat, dole na dveřích, vedoucích na kůr a nakonec do chodeb nad kaplemi, byl nepřehlédnutelný nápis: JEN PRO VARHANÍKA A SBOR a já jsem samozřejmě nebyl ani jedno, ani druhé. Ale pak mi došlo, že ten hlas se nesl z hlavní lodi a zapomněl jsem na všechnu opatrnost. Kvapem jsem se hnal k zábradlí, abych se podíval, co se dole děje.

V presbytáři stál bratr a díval se na chlapy, kteří odkládali nářadí a trouchnivějící rakve s nebožtíky. Jeden z nich se k němu rozeběhl a hlasitě mu spílal. Dokonce to vypadalo, že mu chce dát pohlavek, kterému se ale bratr na poslední chvíli vyhnul a několika skoky proběhl kolem obětního stolu a frr do hlavní lodi, kde se proplétal mezi rakvemi a přeskakoval hromádky mramorových desek na podlahu. Pak se naráz zastavil, když mu na rameno dopadla tlapa jednoho z dělníků: „To nemůžeš koukat, kam šlapeš, kluku?!“ stál na kraji otevřené krypty. Ještě krok a zahučel by do ní.

Střelil jsem po Pavlovi pohledem. To on ho do téhle situace dostal, takže jsem čekal, že vymyslí nějaké řešení. Ale zatím jen bráchu šeptem častoval nevybíravými přívlastky. Když si uvědomil, že čekám, jak zareaguje, přísně se na mě zahleděl a rozhodl: „Jdeme!“ Ani nepočkal, jestli za ním jdu a rozeběhl se k východu.

Rozrazil dveře na schody a sbíhal je po dvou. Tak tak jsem mu stačil. Přidržoval jsem se sloupku uprostřed a doufal jsem, že dveře za zpovědnicí budou otevřené, abychom se jimi mohli protáhnout, aniž by nás někdo zpozoroval. Nerad bych se vracel chodbou a opouštěl půdu stejně jako brácha.

Pavel už seběhl dolů a vší silou se pověsil na  kliku. Chvíli s ní lomcoval a hlasitě ji přesvědčoval, aby povolila. Bezvýsledně. Otočil se ke mně a bylo jasné, že mi chce potvrdit to, co nás oba napadlo.

„Dovolíš?“ zeptal jsem se a krátce do kliky udeřil. Vzápětí se dveře rozlétly dokořán a my vypadli na studenou dlažbu. Pavel si s důležitým výrazem oprášil kolena. Sotva se vzpamatoval, ostře na mě sykl: „A zavři!“

Neodpověděl jsem mu. Mohl přece být rád, že jsem ho dostal ven a nemusel nikomu nic vysvětlovat. Odhodlaně jsem zamířil k nejbližší rakvi, něco mi říkalo, že Palladium by mohli hlídat zdejší nebožtíci. Tam by nikoho nenapadlo uctívaný předmět hledat.

„Tak vás je tady víc, nezbedníci?!“ ozval se muž, který bráchu stále držel za rameno.

Bratr se mu odhodlaně podíval do obličeje: „Byli jsme zvědaví… Mysleli jsme, že uvidíme třeba nějaký poklad, nebo tak…“

Obdivoval jsem ho. Pavel stál zahanbeně vedle mě a jen přikyvoval. Já jsem raději neříkal vůbec nic, nebyl jsem si jistý, jestli bych ze sebe nějaké slovo dokázal vypravit.

„Uličníci,“ dělník nám přátelsky zahrozil. „No, já mám taky kluka, jako jste vy…“ Po chvilce zamyšleně dodal: „Tak když už jste tady, vezmu vás podívat se do krypt, jo?  Jenom opatrně, schody kloužou.“ Sestupoval před námi do největší krypty a svítil nám na cestu.

„Šlechtici, jeptišky a kněží…“ vysvětloval nám a svítil do jednotlivých výklenků, abychom dobře viděli. Všichni měli zašedlou, suchou kůži a dívali se na nás prázdnými očními důlky. Dřív honosné oblečení, které se teď rozpadalo, jim bylo moc velké a připomínalo mi neforemné pytle.

„Tak, prcku, a tobě ukážu princeznu, chceš?“ mrkl na mě náš průvodce spiklenecky a od něj mi to oslovení nevadilo, protože nevěděl, jak se jmenuju. Nadšeně jsem přikývl. Takže žádné Palladium, v kostele jsou mnohem lepší poklady…

Stoupali jsme z krypty a mrtvé nechávali za sebou. Skoro jsem cítil jejich radost, že už je necháme v klidu. Do kostela přicházeli první věřící. U dveří se křižovali a za tichého modlení si sedali do lavic, aby počkali na večerní bohoslužbu. Vůbec mě nenapadlo, že náš průzkum trval tak dlouho.

„Musíme si pospíšit,“ sykl dělník a popohnal nás k další kryptě. Schody tady byly ještě příkřejší a vyšší než v předchozí a prostor, do kterého ústily, mnohem užší.  Sotva se tam vešel jeden nebožtík.

Připadal jsem si jako v pohádce. Na katafalku ležela princezna v kdysi bílých krajkových šatech, pošitých perličkami. V rukou, držela modlitební knížku a mezi prsty měla propletený růženec. Ani zdaleka nevypadala jako mumie v hlavní kryptě. Tahle měla alabastrově bílou pleť, ze které vystupovaly červené rty a černé řasy. Byl jsem si jistý, že určitě jenom spí. V duchu jsem jí říkal Sněhurka. Tolik mi tu pohádkovou krásku připomínala. Chyběla jí jen ta skleněná rakev. V tom okamžiku jsem věřil, že bych ji mohl zachránit, kdybych ji políbil, jako ten princ na běloušovi.

Ale to už nás dělník vedl ke schodům a tiše vysvětloval: „Jste asi poslední, kdo Sněhurku viděl. Tahle krypta přijde zabetonovat, až skončí opravy podlahy.“

Povzdechl jsem si a naposledy se za ní ohlédl. Když jsem vystrčil hlavu z krypty, spustily varhany a kněz vešel do presbytáře. Večerní mše začínala.

Dědovo vyprávění přerušil domovní zvonek. Podíval se na hodiny visící na zdi a mrkl na vnoučata: „To nám to tady hezky uteklo, co? Už tady máte rodiče…“

Ale děti se neměly k odchodu. Házely na něj zvědavé pohledy, až se nakonec nejstarší z nich trochu osmělilo a trouflo si zeptat se: „To sis všechno vymyslel, viď, dědo?“

Důrazně zavrtěl hlavou: „Nevymyslel. Bylo mi zrovna tolik, co teď tobě,“ kývl na tazatele a dodal: „Až bude ta velká krypta otevřená, vezmu vás tam.“ A sotva začaly děti jásat, dodal tiše sám pro sebe: „Nevymyslel. Nebo aspoň většinu z toho ne…“