Státní nebo soukromá?

„Jó, tak ty jdeš na soukromku?, to budeš mít v pohodě. Do školy skočíš jednou, dvakrát za týden omrknout, co se tam děje. Přesně na osm taky nemusíš, oni pozdní příchody nezapisují. Omluvenky se taky moc neřeší a v případě, že ti bylo už osmnáct si ji v pohodě napíšeš sám. To je běžná praxe. Na soukromce se budeš mít jako čuně v žitě, problémy ti dělat nikdo nebude a maturitu máš v kapse na sto procent. To si nikdo nedovolí, aby ti to nedali. Učitele si platíš, stavy tříd potřebují naplnit, ředitel nemá čas na nikoho a na nic, protože je pořád někde v trapu. Jó, soukromka, to je život. Ne jako my, my se totiž ve škole musíme něco naučit!"

Bývaly dny, kdy jsem měl sto chutí lidi s takovýmto názorem něčím praštit. Většinou měli ale štěstí, protože nebylo zrovna nic vhodného po ruce. Postupem času jsem si zvykl nereagovat a dnes, když mi někdo poví, jaké mám štěstí, že chodím na soukromou školu, nenamítám nic.

Možná je to tím, že některé soukromé školy mají dost špatnou pověst. Na druhou stranu je spousta špatných státních škol a nikdo z jejich žáků nikdo neviní z toho, že se může vědomě flákat. Vždycky přece záleží na vedení školy. Pokud je možno známky si koupit, je přece úplně jedno, jestli je státní nebo soukromá. Učitelé a profesoři můžou být dobří i špatní na každé z nich, příprava na zkoušky může mít taky rozdílnou úroveň. Mám kamaráda, který dodal do státní školy čistící prostředky na celý jeden školní rok a jedničky se jen sypaly. Taky z tělocviku byl uvolněný, najednou se u něho prý objevilo astma.

Ach jo! Potom vysvětlujte někomu, že chodíte sice na soukromou školu, ale zadarmo vám nikdo nic nedá. Právě naopak. Škola, do které chodím je výběrová, přijímací řízení je na základě průměru a tak se k nám nedostane ani průměrný trojkař.

V očích svých přátel jsem však slaboch. Státní školu bych nedal. Oni to mají těžké, ve škole se musí chudáci učit, musí nosit sešity i učebnice, tahají se s batohem a hlavně se musí slušně chovat k zaměstnancům. Musí je zdravit, zbytečně nehulákat a nejhůř ze všeho nesou to, že se musí přezouvat. Asi milionkrát jsem se jim marně pokoušel vysvětlit, že na soukromé škole se také učíme. Učitele také občas zdravíme, tedy, když se nám nepodaří jim vyhnout. Přezůvky si v báglu vozím každý den.  Copak může školou povinný jedinec za to, že jeho střední škola neměla v jeho kraji variantu té státní? Myslí si troubové, že to mě a mou rodinu baví platit každý měsíc školné?

Když se na to ale podívám i z druhé strany je fakt, že rozdíly mezi státní a soukromou školou jsou. Máme víc volnosti, můžeme vyjádřit vlastní názor. A pozor, když ho prezentujeme rozumně, jsme i vyslechnuti. Jednou se nám stalo, že jsme byli nespokojeni s učitelem a vedení školy nám přikleplo učitele jiného. To by se ve státní škole prosazovalo dost špatně.

Máme možnost volby seminářů, kdo má zájem může chodit do hodin navíc úplně zadarmo. Zdarma máme i kroužky, například keramiku, a to je na materiál poměrně drahá záležitost. Většinu špatných známek si můžeme opravit. Pokud se nepodaří písemka, do čtrnácti dnů se máme možnost doučit a známka se buď smaže nebo zprůměruje. Razíme heslo, že povést se nemusí všechno a člověk má na chybu právo.

Taky jezdíme hodně do zahraničí. O studentské programy je zájem, za skvělý peníz se podíváte snad po celé Evropě. Naše škola má i vlastní autobus, nemusíme se tedy harcovat běžnou dopravou. Spousta akcí, exkurzí....

Je pro mě hodně důležité, abych do školy nechodil každý den otrávený. Tady se nenudím, docela mě to i baví. A jestli si bude někdo myslet, že se chodím jenom flákat, je to jeho věc, vymlouvat mu to nebudu. Stejně to nemá cenu :)