Ta, která nemá ráda Slunce
Nedávno jsem v autobusu seděl vedle holky, která nemá ráda slunce. Zdá se vám to zvláštní? Já se tomu taky nejdřív divil.
Z vlastní zkušenosti vím, jak slunce k životu potřebuji. Jak nemám rád období od listopadu do února, kdy člověk žije v jakémsi pološeru. Za tmy vstáváme, za tmy se vracíme ze školy a kroužků. Navlečeni do tlustých zimních bund se ukrýváme do šál a límců, aby jsme se ukryli před studeným větrem. Na nohách studí promočené zimní boty, úhledně obalené v krustě z posypové soli. Umývat je, čistit? To snad ani nemá smysl. Navíc, na každé botě zůstane pěkně ohraničený bílý pásek, který si během dne sůl vyžrala.
Mimochodem, zkusili jste někdy ze zajímavosti zvážit celý ten náklad, který si v zimě nosíme na těle? Kabát nebo bunda, zimní obuv, šála, čepice, rukavice, svetr či mikina... Ono to vážně není málo!
A když potom jednoho dne vykoukne slunce a vy se všech těch slupek oblečení můžete zbavit, připadáte si prostě, jako na jaře. Neznám člověka, který by pocit, že mu hřeje slunko do zad neměl rád. Kdo by řekl: „no to je dnes venku hnusně, svítí a svítí!"
Setkání s touto holkou pro mě bylo jako podat ruku mimozemšťanovi. Přemýšlel jsem, jestli to, že nemá ráda slunce, není součást nějaké strategie. Jestli nechce být jen zajímavá, nemá-li fobii nebo nějakou alergii. Dostalo se mi ubezpečení, prý ne. A jinak je úplně normální. Vadí jí chaos, který slunce do našich životů přináší. Vůně, barvy, spousta světla. Daleko lépe se cítí v zimě, kdy je všecko kolem nás barevně neutrální, uklidňující, ponuré. Takový svět prý dokáže spíš odhadnout a cítí se v něm i bezpečněji.
V létě je podle jejích slov naše tělo unavené z horka. Potíme se, hůř se dýchá, před sluncem se ukrýváme do stínu a mnohé aktivity přesuneme na podvečerní hodiny. Letní noci nepřinesou kvalitní odpočinek, protože se mnohem častěji budíme a na kvalitě spánku nepřidá ani to, že je daleko kratší noc a nedostatek tmy.
Rád poznávám lidi, rád se s nimi setkávám. A za setkání s touto holkou jsem byl i vděčný. Nebyla hloupá, věděla co chce a uměla si svůj názor obhájit. Ne neústupně, ale rozumně a v klidu. To nedokáže každý.
Je pravděpodobné, že se už nikdy neuvidíme a když se naše cesty rozcházely a já musel přestoupit na jiný autobus, popřál jsem jí hezké léto. Takové, jaké by si přála. Odpověděla, že léto tráví na dětských táborech, přivydělá si, malé děti, indiány, má ráda, a pod stanem se jí žije daleko líp, než v paneláku.
U svých indiánů má i svou přezdívku - Ta, která nemá ráda Slunce.