Tak tohle mě fakt urazilo!

Domů nás pustit nemohli, ale prý, když zůstaneme v klidu, nebudeme řvát přes celou školu a nezničíme zařízení třídy, zůstaneme bez dozoru. V opačném případě někoho seženou. Nikdo si páteční odpoledne kazit suplováním nechtěl, a tak jsme uzavřeli dohodu o klidu a neútočení v prostorách třídy po dobu následujících 45 minut. Seděli jsme v lavicích a ťukali do tabletů nebo mobilů, unavení jedinci si před víkendem zdřímli, holky zjišťovaly stav šminků. V lavici za mnou se rozpoutala diskuze, která okamžitě strhla celou třídu. Jeden z kámošů si postěžoval, že mu jeho otec řekl, že je hlupák. Chápal, že doma byli naštvaní za úplně zbytečnou čtyřku z češtiny ( dalo se to mimochodem i v pohodě opsat z papírového plakátu nad tabulí). Ale slovo „hlupák" ho urazilo. Taťka ho mohl klidně nazvat pitomcem, tupcem nebo debilkem, to taky někdy dělává, ale jako hlupák se rozhodně necítí. Taky jsme přemýšleli, jaký je v těchto slovech rozdíl. Někdo zastával názor, že v podstatě žádný. Jiní tvrdili, že ten rozdíl je velký. Možná rozhoduje tón, jakým se takové slovo řekne. Když je špatný den, nic se nedaří, od rána pokazíte, na co sáhnete, urazí vás i pozdrav. Pokud jste v pohodě, nemáte zájem se zabývat slovíčkama a rozebírat je. Jiná spolužačka se rozčilovala nad tím, jak často jí rodiče připomínají, že nedělá nic. Někdy dokonce vůbec nic. Tady bych se jí zastal. Ve škole býváme podle rozvrhu do jedné nebo třech hodin. Ve škole dělat musí. Musí si dělat zápisy, psát písemky, dávat pozor, aby byla v obraze, když je vyvolaná. To je přece spousta práce. Doma potom dodělává sešity, učí se, píše úkoly, které máme každý den. Jeden den v týdnu chodí do knihovny, jednou prý na volejbal. Ve čtvrtek chodí s babičkou nakupovat, pomáhá jí s velkým nákupem a v pátek chodí zase nakupovat s rodiči. Jeden z kámošů se přidal, že jeho nejvíc urazí, když mu doma řeknou, že je líný, že v jeho věku zastávali v domácnosti spoustu práce. Pracovali na poli, starali se o zvířata i mladší sourozence. K tomu dodají, že možná i ty známky měli pěknější. Kamarád si prý už pomalu zvykl na pocit, že je největší flákač z celé rodiny, navíc to má nakombinované s nízkým IQ. V závěru hodiny jsme dospěli k názoru, že nás naši urážet výjimečně můžou, ale jen tak, aby nás to neurazilo. Protože, když se urazíme my, oni jsou pak uražení, že jsme na ně uražení.