Tři přání

Zlatá rybka, ani jiné kouzelné stvoření, plnící přání se neobjevila, zato jsem začala hrát divadlo s ochotníky a ejhle! – přání se začala plnit jedno po druhém. I když trochu jinak, než jsem si původně představovala.

Na prvním místě bylo dobrodružství. Během prvního vystoupení jsem ještě pět minut před odjezdem netušila, jestli se vůbec vejdu do auta a nebudu (jak jinak, zcela náhodou) muset cestovat v kufru, případně na střeše, nebo po svých, či dalším nepříliš pohodlným způsobem. Dodnes je pro mě záhadou, jak jsme se zvládli do aut naskládat v řádu minut, naložit kulisy a rekvizity, osobní zavazadla hodná cesty na severní pól, přivázat se a dostat vozidlo na silnici, aniž bychom dřeli podvozkem o asfalt. Tedy: jelo se!

Druhá část dobrodružna nás potkala sotva pár kilometrů za startem. Kde vlastně hostujeme? Půlka kolony odbočovala na západ, druhá se rozjela na východ a posádky všech vozů žhavily telefony, vzduchem vibrovaly nadávky a marné pokusy najít viníka, cesta ubíhala v hlasitém šumu a hukotu, až nás zavedla na dálniční odpočívadlo, kde kdosi vytáhl smlouvu a našel přesnou adresu, včetně názvu města. Výsledkem byla jízda k jihu, prodloužená o pár zajížděk, objížděk a množství kilometrů. O časové ztrátě ani nemluvím.

Prý informační šum. A jaký…!

Na druhém místě se umístila fajn parta. Troufám si tvrdit, že to my, ochotníci, splňujeme do nejmenší podrobnosti. I když… Na stejně cestě, v autě pro osm osob, v polovině trasy, začne výměna kulinárních receptů. Vraž do toho dvě vejce, zalej to černým pivem, nakrájej trochu zeleniny a štíhlá linie hereček je v tahu, cpou se ušima a přejídají se představami, jak tohle, přesně tohle, uvaří svým partnerům, až… až si to zalouží.

A pak se ozve hlas: „Já to ani dělat nebudu!“ Ticho, nechápavé pohledy a představitelka hlavní role vysvětluje: „Včera se vrátil můj Marek ze služební cesty. Chtěla jsem se pro něj udělat hezká, zašla jsem si ke kadeřnici, na manikúru, pedikúru, koupila jsem si sexy prádýlko, růže, svíčky, jak si spolu večer užijeme… Přišel domů, objali jsme se na uvítanou, zmáčknul mě a už to lítalo! Sotva jsem stihla doběhnout do koupelny… No, užili jsme si.“

Následuje popis barvy a pachu, hustoty, hmotnosti, ceny za znečištěné doplňky, časové údaje a stěhování národů po palubě dopravního prostředku, popírající zákonitosti běžné fyziky. Lidské tělo není stavěno na trávení tříhodinové cesty v poloze popírající gravitaci, ačkoli, co je pro soubor horší – hromadné žaludeční problémy, nebo dřevěné končetiny, které se možná ještě povede rozhýbat?

„Takže, lidi, když nebudu v zákulisí, sedím na záchodě. A držte se ode mě dál, je to pro vaši bezpečnost,“ zakončí členka s nevinným úsměvem a dodává, jak se těší, až bude fit, jak si to s přítelem užije.

Jsme fajn parta. Přání se mi splnilo a nemůžu si ani v nejmenším stěžovat. Ale možná bych občas dala přednost, kdybychom zase tak moc dobří přátelé nebyli. Člověk taky nemusí vědět úplně všechno.

Zdánlivě na odčinění kolegyniných potíží kdosi z cestujících vytáhne pytel s preclíky. „Nedáme si do nosu?“ ptá se a ignoruje pobledlé obličeje zbytku osazenstva. Pak nechá po palubě kolovat pochutinu.

Následuje několik kilometrů unisono chroupání, pomlaskávání a ohňostrojů drobečků, když kdekdo chválí pekařský um hostitele. A sotva nastane chvilka ticha, padne další otázka: „Načneme druhé kolo?“

„Jasně, že jo.“ „No, proč ne, i když mi pak bude blbě…“ „Se ví!“

A pytlík se vydává na další cestu po vozidle, která se mu stane osudnou a tenký sáček se protrhne. Ale herec si ví rady v každé situaci. Jednou rukou šátrá v batohu, zaklíněném mezi sedadly, jako kouzlem odtamtud loví útržek izolační pásky a původní otvor přelepuje. „Odsud jsou preclíky nízkokalorické,“ prohodí s plnou pusou a občerstvení pokračuje v započaté trase.

Následuje dlouhodobá pohybová etuda na téma: Á sakra!, do výstřihu mi spad úlomek s kouskem soli a mákem. Probíhají neumělé pokusy o břišní tance, které mají jediný cíl: dostat neposlušné pečivo do míst, odkud by se dalo vylovit i na veřejnosti.

A sotva je snažení zakončeno kýženým úspěchem, strážce pytlíku do hrobového ticha prohlásí: „Je čas ztrestat další!“

„No dobře, ale poslední!“ „Já už nebudu. Vážně, mě fakt bude blbě!“ „Jo, to je můj třetí už poslední…“ A povzdech: „Někam je schovej, nebo je sežeru všem, jak to vidím, nedokážu přestat.“ „Jojo, to jste dali tomu pravýmu – mám hlad jako herec a hlídám jídlo celýmu souboru!“

Po opravdu-už-posledním-třetím-kousku se ve vozidle rozlévá uspávající klid. Asfalt tiše šumí pod koly, většina ještě ze spaní přežvykuje, nebo loví jazykem z mezizubních prostor zatoulaná semínka máku, ozývá se pravidelné oddychování…

A na pokraji bezvědomí mi někdo vrazí loket do žeber a šeptne do ucha: „Dáme čtvrté kolo…?“

Opravdu jsem se odvážila přát si tyhle tři věci? Je to jako v pohádce, zase se to jednou všechno obrátilo proti mně. Ale nestěžuju si, mám, co jsem chtěla…