Uplynulo čtvrt století od narození medvědích hrdinů Vojty, Kuby a Matěje
Medvěd je symbolem našeho města, který se nachází jak ve znaku, tak i na praporu. Proto není divu, že v Berouně vzniklo „medvědárium“ na Městské hoře. V říjnu 2000 si Beroun pořídil i živé medvědy – Vojtu, Kubu a Matěje. Ti se narodili 13. ledna 2000 v Českém Krumlově rodičům Kateřině a Vokovi. Kateřina se nechtěla o medvědí bratry starat, a tak se stal režisér Václav Chaloupek jejich adoptivním tátou. Ten s nimi natočil Večerníček Méďové. Po natáčení našli medvědí chlupáči domov na Městské hoře. Město pro ně postavilo krásné medvědárium. Společně zde kluci žili do roku 2016, kdy do medvědího nebíčka odešel Vojta. O sedm let později v roce 2023 jej následoval Matěj. A od této doby na Městské hoře v Beroune můžeme najít již jen Kubíka.
Od samého počátku, kdy se kluci dostali do Berouna je několikrát do roka navštěvují děti školní družiny z Berouna – Závodí. Největší slavnostní návštěva probíhá vždy kolem 13. ledna, na jejich narozeniny. Děti si v odděleních vždy připravily krásné, vlastnoručně vyrobené dorty a šly jim je předat. Stejně tomu bylo i dnes, i když o něco dříve, než se kluci narodili. Ovšem dnes to bylo bez dortu, ale již jenom Kubíkovi se zdravou výživou. Děti přinesly jablíčka, mrkvičky, piškoty a hroznové víno. Cestou všichni přemýšleli, zda na ně Kubík bude čekat venku, jestli nás pozná a zda ho uvidíme ve výběhu. Vždyť je přeci zima a medvědi mají zimní spánek.
Docházíme k medvědáriu, rozhlížíme se kolem, ale nikde nikdo. To je asi smůla. Ale my se o něco pokusíme. Děti v útvaru před medvědáriem začaly zpívat známou píseň z večerníčku Méďové. Po chvíli zpívání se najednou něco mihlo uvnitř výběhu. Vychází paní ošetřovatelka a s ní jde i Kubík. To snad není možné, on nás snad slyšel a poznal. To bylo radosti! Děti mu mohly popřát k jeho 25. narozeninám, paní ošetřovatelce předali dárky a užívaly si pohledu na Kubíka. O on byl asi překvapen a velmi spokojený. Jediné přání všech dětí bylo: „Kéž by tu s námi byl ještě hodně dlouho“.
Nastal čas loučení, i když se nám moc nechtělo, ale čas je neúprosný. A tak se navzájem loučíme s paní ošetřovatelkou i Kubíkem, přejeme mu ještě jednou hodně zdraví a odcházíme zpět do družiny. Tak Kubíku, my zase přijdeme, ale až zjara, až bude lepší počasí.