V hlavní roli andulky a kočka

Sprosťák andulka

Když mi bylo dvanáct nebo třináct, zrovna to přesně nevím, tak jsme doma měli čtyři andulky. Já je chtěla naučit mluvit, ale máma mi řekla, že to bude těžké, protože andulky se nedokážou naučit mluvit. Já to chtěla ale zkusit, prostě jsem to chtěla dokázat, ale nešlo mi to.

Další moje sestřenice Simona s jejím bratrem Petrem však potajmu učili tenhle druh papoušků mluvit a mně pochopitelně nic neřekli. Učili ji i sprostá slova, což se jim jednou vymstilo. Jednou byla u nás žena, která píše odpočet elektřiny za celý rok a máma se s ní bavila o té elektrice, když z ničeho nic zaznělo, ty stará krávo. No, to byla ostuda jako hrom. Jak se ta osoba tvářila, to bylo opravdu zlé a připadaly jsme si opravdu hodně blbě.

Kočičí operace

Když jsem byla malá, tak jsme měli taky hodně koček a jedna z nich byla taková, že si se sebou nechala dělat v podstatě, co se komu zlíbilo. Ale zase všeho s mírou. Měli jsme doma takové malé klacíčky, a tak já jsem dělala kočičí operaci. To znamenalo, že když byla kočka položená klasicky na boku, tak jsem vzala klacíky a dělala jsem, jako že jí řežu packu a tak podobně. Obvykle jenom ležela a odpočívala a vrněla u toho, protože jsem ji nazývala různými zdrobnělinami, což dělám u koček dodneška – tedy ty zdrobněliny.