Vánoční diskriminace
Někde jsem slyšel, že společnost zasáhne vánoční davová psychóza a zvláštní druh paniky. Nevím, jestli se v tomto případě dá mluvit o panice, protože je fakt, že se všechny dárky nakoupit musí, uklidit doma, to je asi taky v pohodě.
I vařit se musí, protože většina z nás má prázdniny nebo dovolenou a s tím přichází i to velké nakupování. A na velké nakupování jsou u marketů a nákupních center malé parkoviště, které v jiné době docela dobře dostačují. Vánoce jsou prostě zvláštní doba. Posloucháme koledy, máme se trochu víc rádi, ale přesto se cpeme ve frontách, strkáme si do vozíků, otcové na sebe troubí a ukazují různě vztyčené prsty při výjezdu z parkoviště, mámy jsou z nich nervózní, všude je tma, zima a blázinec. Ale bez toho by už asi Vánoce nemohly být a my se na ně těšíme. Ještě do nedávna jsem si myslel, že tyto svátky slavíme rádi a dobrovolně.
Na jednom z kurzů na výtvarku jsem poznal zvláštního pána. Namáčeli jsme proutí na výrobky a přemýšleli, co si upleteme. Každý chtěl něco vánočního, co by se dalo darovat pod stromeček nebo třeba zimní dekoraci do bytu. Tento pán se s námi moc nebavil, dělal si svoje, jen tak prohodil, že on žádné vánoční pitominy vymýšlet nebude a uplete si klasický koš. Seděl jsem vedle něho a čím dál víc mi docházelo, jak Vánoce nemá rád. Žil u nás na Moravě, byl to Čech. Měl dvě dospělé děti, každé z nich má dnes už svoje děti. Ani jiného vyznání nebyl. Říkal, že je trochu věřící a trochu ne. Vánoce prý ale nemá rád už od jakživa. Nesnáší tlačenici na náměstí, když si chce jít k řezníkovi do stánku koupit jitrnici, zuří, když mu desetkrát do týdne přijde mail o tom, aby laskavě přispěl na charitu a postižené. Nenávidí pohled na tonoucí chudáky kapry ve džberech, z koled ho prý bolí hlava. Neví prý čím to je, ale vždycky, když slyší koledy, preventivně už do sebe souká léky od bolesti hlavy. V televizi pohádky z roku raz dva, ty by se mu možná i líbily, ale už je všechny viděl stokrát a na ty nové se mu dívat nechce, protože jsou o ničem.
Tento kurz pletení byl pro mě jiný tím, že jsem se nemusel bát o místo. Tolik místa kolem sebe jsem už dlouho neměl. Každý kdo přišel, vydržel deset minut a radši se odstěhoval k jinému stolu. Já jsem motal náročné ukončení, říká se mu uzavírka, a nechtěl jsem proutí pouštět z ruky. Jinak bych se asi odstěhoval taky. Nikdo neměl zájem poslouchat komentáře o tom, jak Vánoce lidi šikanují a omezují. A co na tom, že všichni blázní, vždyť blázní rádi. Pán dopletl svůj košík, zaplatil a vydal se na trolejbusovou zastávku. To zas bude nacvaklé postěžoval si. Když se za ním zabouchly dveře, naše lektorka jen prohodila: „chudáci jeho děti i vnoučata".