Věrný služebník

Velmož stál před oknem zaskleným malými skleněnými terčíky a živě gestikuloval. Vždy si dával záležet na dramatičnosti svého projevu a teď na dokonalé formulaci závisel jeho život. Ještě nedávno byl nejmocnějším šlechticem království, ale když viděl, jak se pod hradem houfují nepřátelské oddíly, pochopil, že všechno ztratil. Stal se vězněm na svém vlastním sídle.

Otevřel dveře a přikázal ozbrojenci, aby ho přivedl. Pak se vrátil k oknu, opřel se o rám a upřeně se zadíval do krajiny, kterou dnes možná vidí naposledy.

„Příteli,“ vykročil mu v ústrety, když za sebou uslyšel jeho kroky. Pevně ho objal kolem ramen, odvedl ho ke křeslu, kde mu sám nalil víno a ozbrojence přísným pohybem ruky vyhnal z místnosti.

„Chci tě odměnit za věrné služby…“ ukázal na váček, ležící na stole. „Ale než ti odměnu vyplatím, chci po tobě ještě jednu – poslední – službu; aby sis ji plně zasloužil.“ Vyčkávavě se odmlčel.

„Ale pane, já ne…“

Skočil mu do řeči: „Měl bys vědět, příteli, že já nevyjednávám…“

„Tak jsem to ne…“

„Nevybral jsem si tě pro tvou odvahu nebo oddanost, ne ne, ten důvod je docela jiný, prostší, ano, to je to slovo. Vybral jsem si tě ze zištných důvodů – s mojí hlavou a tvojí silou máme šanci, tak je to.“

„Ale pane, nevím, jak bych…“

„Stačí se podívat z okna… Co vidíš?“

Urostlý muž poslušně vstal. Na okamžik vyhlédl a hned se zas obrátil k hradnímu pánovi: „Kdo to…“

„Vojsko krále se spojilo s družinami majitelů okolních  panství, aby mě potrestalo.“ Zamyšleně upil ze své číšky, než pokračoval: „Tvým úkolem je dohlédnout na sluhy, až budou nakládat můj majetek a během cesty ho budeš chránit. Jakkoli, máš k tomu mé požehnání. Sejdeme se na místě, které známe jenom my dva a odkud už máme cestu ke svobodě volnou…“ kývnutím hlavy ho propustil. Přestal si ho všímat, natáhl se pro číšku a když zjistil, že je prázdná, napil se přímo ze džbánku.

•

Oddaný služebník se plížil zšeřelým hradem. Nepotřeboval ani louči, v noci se tu vyznal stejně dobře, jako ve dne. Přes svou mohutnou postavu nenadělal žádný hluk, skoro jako by se ani nedotýkal země. Kráčel k pootevřeným dveřím, za kterými viděl mihotavé světlo ohně. Věděl, že hradní pán pečlivě přepočítává každou minci svého majetku.

Opatrně se sklonil ke škvíře a sledoval usilovnou práci velmože. Přes rty se mu prodralo tiché zaklení. Tak proto ho tolik potřeboval. Proto měl dohlížet na stěhování plných truhlic. A proto si pán mohl dovolit nabídnout mu bohatou odměnu, ze které bude moci žít několik let.

Nevěřícně sledoval, jak se probírá předměty z drahých kovů, těší se dotykem vzácných látek a do truhlic ze zvláštního dřeva opatrně rovná zbraně, jakých v zemi není rovno. Rázem mu došlo, kam hradní pán pravidelně mizí, i proč se k sídlu stahují ozbrojenci.

Rychlým krokem se vracel do své komůrky. Až moc dobře si uvědomoval, že se stal svědkem něčeho, co neměl vidět. Cestou v ruce svíral jílec meče, připravený bránit se. Věděl o jeho objevu někdo další?

•

Štval koně. Slyšel za sebou skřípot plně naložených vozů a zrychlil. Měl na karavanu dávat pozor, prohledával cestu před sebou a hlídal každý podezřelý pohyb. Krátce se ohlédl. Sotva projede zatáčkou a ztratí se jim z očí, bude mít vyhráno.

Odbočil na sotva znatelnou cestičku a oklikou se vracel k hradu. Možná riskoval příliš, ale nechtěl, aby jeho jméno někdo spojoval s přepadáváním kupců.

Kůň vyděšeně zaržál a vyhodil jezdce ze sedla. Bezmocně dopadl na zem, kde ho vzápětí spoutali ozbrojenci s královským erbem na pláštích. „Tak pojď,“ prudkým škubnutím ho vytáhli do stoje, „našeho velitele bude zajímat, jak se sem dostal zvěd z obklíčeného hradu…“ Jeden z nich se posměšně rozesmál a hrotem meče mu rozřízl halenu.

Za chůze se pokusil uvolnit spoutané ruce. Začínaly ho brnět a jen těžko se soustředil na svůj plán. Veškerý úspěch závisel na jeho schopnosti všechno věrohodně podat.

Odvedli ho do největšího stanu v ležení, kde ho srazili na kolena před zámožně vypadajícím mužem. Podvolil se, ozbrojenci u něj stáli s tasenými zbraněmi v rukách. Přesto dal najevo svou neohroženost. Narovnal se a pevně se zadíval velmoži do očí: „Byl jsem služebníkem držitele zdejšího panství, ale včas jsem se dozvěděl o jeho činech a rozhodl jsem se zabránit mu v útěku. Bůh vedl kroky tvých lidí, když mě zajali.“

Oslovený se na něj poprvé pořádně zadíval. Zaujala ho jeho odvaha. Málokdo si dovolil na něj promluvit, aniž by se ho na něco ptal. „Jaký je to plán?“ zeptal se s přesně odměřenou dávnou zvědavosti.

„Chtěl svůj majetek ukrýt na místě, které známe jenom my dva. Měl jsem tam doprovodit jeho karavanu a počkat na něj. Nikdo jiný o tom místě neví a jen s mojí pomocí ho dokážete lapit,“ vysvětloval klidným hlasem a neodvrátil pohled, když si ho velmož přísně měřil.

„A to ti mám věřit? Co když se nás jenom snažíš vlákat do pasti?“

„Pošli se mnou své muže, pane a dej jim příkaz zabít mě, když se budu chovat jakkoli podezřele…“ navrhl tiše a sklonil hlavu. V duchu si vyčítal, jak hloupě strčil hlavu do oprátky.

•

Pod dohledem ozbrojenců nechal truhlice přenést do jeskyně. Nervózně se dotkl opasku, kde mu vždy visel meč, který jim teď musel odevzdat. Věděl, že by se nedokázal ubránit holýma rukama. Neměl nejmenší šanci.

Když na udusané cestě zaslechl klapot koňských kopyt, lehce na ozbrojence kývl. Na zádech ucítil hrot dýky, o krk se mu otřel teplý dech a varovný hlas mu sykl do ucha: „Žádné hlouposti. Kdykoli tě můžu zastřelit…“ ozbrojenec zmizel v šeru za ním.

V ústí  jeskyně viděl plamínek voskovice. Hradní pán kráčel sebejistě vpřed. „Příteli, tu odměnu si…“ jeho hlas zanikl v řinčení zbraní. Jeho věrný služebník se potměšile zasmál, když mu ozbrojenci poutali ruce a v obklíčení ho odváděli do tábora.

•

Seděl vedle velitele královského vojska a naposledy se díval na svého někdejšího pána. Za přepadávání kupců ho čekala smrt. Sledoval, jak se vyrovnaně modlí a vydržel i jeho pohled, kterým jako by mu sliboval věčnou pomstu. Neodvrátil se, když kat zvedl meč.

Cítil se zároveň jako zrádce i hrdina.