Veverčákova první zima

Veverčí máma byla velice přísná a dbala, aby její děti uměly vše potřebné. Pod jejím přísným dohledem se i Smíšek musel snažit. Často viděl dva veverčáky v jeho věku dovádět v korunách stromů. „Přidej se k nám, pojď si s námi hrát!“ zvali malého veverčáka.

„Teď nemůžu, musím se učit, ale nějak to zařídím!“

Snadno se to řekne, ale těžko se to udělá. Smíškova máma byla nestále ve střehu. Právě své děti učila, jak sbírat zásoby na zimu. Trvalo dlouho, než konečně byla spokojená. „Vidím, že jste šikovní. Teď se rozběhněte a každý z vás ať si udělá své vlastní zásoby na zimu. Pamatujte si, že zimu přežije jen ten, kdo si udělá dostatek zásob,“ s těmito slovy je propustila a malé veverky se rozběhly po lese.

Smíšek se nejprve polekal, že by nepřežil zimu, proto se pustil do vytváření zásob. Čím dříve budu hotový, tím dříve si budu moci jít hrát se svými novými kamarády, pomyslel si. Snažil se, co mu síly stačily. Běhal po stromech a sháněl oříšky, bukvice i žaludy. Většinu zahrabal pod zem, jen málo si schoval do dutiny stromu. Občas si tam schoval i pár hub.

Jelikož chtěl mít co nejdříve nashromážděno dostatek zásob, nesledoval okolí ani neběžel oklikou, aby zmátl zloděje. Když si šel večer prohlédnout své nashromážděné zásoby, byl velmi zklamaný. Při pohledu na ně se mu chtělo plakat. Jeho dřina byla k ničemu. Náhle zaslechl šustot křídel, podíval se a viděl sojku, jak si nese v zobáku některá z jeho semínek, která si pracně nashromáždil. „Ty zlodějko, to jsou moje zásoby! Okamžitě mi je vrať!“ zakřičel na ní a rozběhl se. Než však k ní doběhl, byla dávno pryč i s jeho semínky. Smutně stál u své prázdné spižírny.

Najednou zaslechl hlasy svých nových kamarádů: „Proč jsi tak smutný?“

„Sbíral jsem zásoby, ale skoro všechno mi zloději ukradli a já teď nepřežiju zimu,“ naříkal Smíšek.

„Ale přežiješ. Kousek za lesem jsou vesnice a v nich bydlí lidi, kteří mají rádi veverky a dávají jim do krmítka dobrůtky. Stačí jim předvést nějaký ten skok z větve na větev a dostaneš pochoutku. To je k ničemu se takto namáhat, jak vidíš, stejně ti skoro všechno zloději ukradnou.“

„To je pravda, bude lepší jít si s vámi hrát,“ řekl Smíšek.

„Konečně jsi přišel k rozumu, a teď se jdeme bavit,“ zajásali oba veverčáci.

Od té doby se Smíšek s nimi proháněl v korunách stromů a užíval si dosud nepoznanou radost.

Podzimní dny rychle utíkaly a brzy začal padat sníh. Smíškovi kamarádi se změnili. „Ta zima je protivná, nejlepší bude zalézt,“ řekl jeden z nic.

„Ale my nespíme zimním spánkem, musíme jít do vesnice, kde mají lidé pro spoustu dobrot,“ řekl Smíšek.

„Jestli máš hlad, tak tam jdi,“ řekl druhý z jeho kamarádů.

„Jenže já neznám cestu,“ odpověděl Smíšek.

Oba veverčáci se mu jen vysmáli a utekli. Smíšek byl sám. Les byl tak veliký! Netušil, kde má hledat vesnici. Jak smutně stál, zaslechl nad hlavou šustot křídel. Byly to sýkorky. Jedna z nich se snesla až ke Smíškovi.

„Proč jsi tak smutný?“ zeptala se.

„Hledám vesnici, kde mají lidé krmítka, ale neznám cestu,“ smutně odpověděl veverčák.

„Letím tam také, pojď za mnou, ukážu ti cestu,“ řekla sýkorka.

Sýkorka letěla před Smíškem a on pospíchal za ní. Vesnice nebyla daleko, brzy již byly vidět první domky. „Děkuji ti, sýkorko!“ zvolal veverčák.

Ukázalo se, že vesničané mají rádi veverky. Smíšek předvedl pár svých triků a hned měl krmítko plné různých dobrot. S jídlem si nemusel dělat starosti, ale i zde číhalo nebezpečí. Mělo nejen podobu dravých ptáků. Na veverčákovi by si rády pochutnaly také kočky, domácí mazlíčci vesničanů. Jejich majitelé se sice o ně velice dobře starají, ale kočky jsou mlsné. Smíšek však byl na nebezpečí zvyklý a věděl, jak se mu vyhnout.

Ani v lese nebylo pro něho bezpečno. I tam mají veverky spoustu nepřátel a jeho matka ho naučila, jak je včas poznat a utéci jim.

Smíšek byl chytrý. Pokaždé, když se u krmítka najedl, vzal si sebou nějaký ten oříšek či semínko do zásoby na horší dny. A dobře udělal.

Zima byla pryč a přišlo jaro. Krmítka zela prázdnotou a ani les toho veverkám moc nenabízel. Smíšek občas snědl nějakého broučka nebo rašící pupen. Na utišení hladu mu to však nestačilo. Ještě, že měl doma, v dutině stromu zásoby, které si přinesl z krmítek!

Jeho falešní kamarádi si ho brzy všimli. „Proč jíš brouky? Ty jsi ale nešika! Pojď s námi vybírat vajíčka sýkorkám. To si pochutnáš!“

Smíšek odpověděl, že nemá hlad.

„Ty jsi hloupý, nevíš, co je dobré,“ smáli se mu.

Smíšek předstíral, že od nich odchází. Ve skrytu je však sledoval. Jakmile zjistil, kam přesně jdou, běžel za sýkorkami varovat je před veverčími zloději vajec. Sýkorky poslechly jeho varování a okamžitě se vrátily ke svým hnízdům. Byl nejvyšší čas!

Oba veverčáci se místo s opuštěnými vajíčky setkali s rozzuřenými sýkorkami, které se do nich hned pustily. Oba zloději si odnesli jen pořádné klovance. Neměli tušení, kdo na ně upozornil sýkorky.

Smíšek se vrátil domů ke svým zásobám. Náhle zaslechl jemné ťukání a hlas své babičky: „Smíšku, zvu tě k sobě na dobrůtky.“

Zaradoval se: „Babičko, už jdu.“

Babička ho dobře pohostila, a ještě mu dala pár oříšků a semínek na cestu. „Jen si je vezmi, na jaře toho pro nás moc není, leda nějaký ten brouk a pupeny. To je stěží na přežití. Jestli nechceš mít na jaře hlad, musí ti podzimní zásoby vyjít i na jaro. Až budeš mít hlad, přijď ke mně, ráda tě uvidím.“

„Děkuji ti, babičko, moc jsi mě pomohla, ze zásob mi toho opravdu moc nezbylo.“ Kdyby věděla, že jsem neměl žádné zásoby, to by mě nepozvala. Určitě by si myslela, že jsem líny a moc dobře vím, že moje babička nemá ráda lenochy, pomyslel si.

Smíškovi velice brzy došly jeho zásoby z krmítek. Naštěstí babička měla pro něho vždy dost oříšků a semínek. Rozhodl se tentokrát nespoléhat se na štěstí a na příští zimu i jaro se dobře připravil.

Autor: Evžena Janovská