Výrobek

Ti tři muži seděli v čele stolu, za sebou rozsvícenou interaktivní tabuli. Znuděně cvakali propiskami o desku stolu z leštěného dřeva, dávali tak nejen podřízeným pocit poddanosti.

„Copak má zpoždění?“ prolomil ticho jeden z nich a netrpělivě se zadíval na dveře.

Přítomní se pod jeho zkoumavým pohledem zavrtěli. Znali ho a věděli, čeho všeho je schopný, když věci nejdou podle jeho plánu. Dneska se bude propouštět. Tím si mohli být jistí a nikdo by je nedokázal přesvědčit o opaku. Na to měli příliš mnoho zkušeností.

Z chodby se ozval hluk a do zasedačky vpadl muž v ošuntělém oblečení. Začal omlouvat svůj pozdní příchod. Sváděl ho na dopravní spojení, paralyzované nehodou. Výkonný ředitel si ho skepticky měřil. Nevěřil mu ani slovo a nemohl mu svou nechuť dát nijak najevo. Tenhle muž dokázal firmu jako jediný zachránit před pádem. Nebo to o sobě alespoň bez přestání prohlašoval.

Výkonný ředitel zahrabal v papírech na stole. V ruce držel vytištěnou kopii e-mailu. Krátce se do ní zadíval a zkoumavě si muže před sebou přeměřil. „Psal jste, že znáte způsob, jak zvýšit zisky naší firmy… Jak?“ mluvil úsečně, hrubým, skoro nepřátelským hlasem. Chtěl mu nahnat strach. Donutit ho, aby mu o svém nápadu řekl všechno od A do Z.

Příchozí krátce přikývl. Nepočkal, až ho případní nadřízení vyzvou, aby jim svůj návrh přednesl. Krátce se rozhlédl po osazenstvu. Všichni seděli za stolem po obvodu zasedačky, zatímco on stál uprostřed sálu a připadal si jako na místě hanby. Jen mě chtějí znervóznit, pomyslel si a nedal na sobě znát, jak je mu situace nepříjemná. Silou vůle se snažil působit sebejistě.

„Můj návrh je docela jednoduchý: pracovně jsem ho nazval Nervy v čokoládě,“ nadhodil s nevtíravým úsměvem.

Ředitel ho sotva postřehnutelným kývnutím vybídl, aby pokračoval.

„Jde o novou pochutinu, určenou především dětem. Nervy v čokoládě – svačinka pro vaše mládě…“

„Nervy v čokoládě?“ ozval se druhý ze zakladatelů cukrárenského koncernu. „A jejich složení?“ ptal se zvědavě.

„Mléčná čokoláda na tenkých provázcích ze želé. Přírodně identické aroma, samozřejmě.“ Sklonil hlavu, aby dal najevo, že není co víc říct.

„A co výrobní základy?“ zakladatelé firmy se probudili ze zamyšlení.

Muž lehce pokrčil rameny: „Zanedbatelné. Stejné jako u vašich tyčinek v čokoládě. Jde jen o nápad, který bude výrobek prodávat.“ Najednou se rozohnil: „Potencionální kupci mají dost všech žvýkaček – svěží dech, gumových medvídků parodujících originál od Haribo a přebarvených látek ochucených kdoví čím. Chce to změnu: něco docela obyčejného, co zaujme názvem. Název prodává. To je hlavní chyba vašeho podniku.“ Nejistě se pousmál. Tohle už možná trochu přehnal, ale jeho budoucí zaměstnavatelé museli uznat, že udělali řadu špatných rozhodnutí, která teď jejich firmu pošlou ke dnu. Jinak s nimi nemůže spolupracovat.  Najde si konkurenční podnik, pro který začne vyrábět svoje Nervy v čokoládě…

Výkonný ředitel si cosi poznamenal do lejstra před sebou. Cvakl propiskou a prudce se zadíval na nejistého muže před sebou. Chvíli si ho měřil pohledem a užíval si moc, kterou nad ním měl. Stačí jediné slovo a muž si se svými Nervy v čokoládě ani neškrtne. „Počkejte na chodbě, dáme vám vědět, jak jsme se o vašem návrhu rozhodli,“ oslovil ho se zamyšleným mlasknutím.

•

Přecházel pod fotografiemi nejnovějších cukrárenských výrobků vyvěšených na stěnách. Jak dlouho ho tady nechají čekat? Chápal, že ho chtějí prověřit. O takových praktikách velkých firem mnohokrát četl, ale zatím je nezkusil na vlastní kůži. A děsilo ho to. Sledují ho, aby zjistili, jestli je jejich koncernu prospěšný.

Čím dál častěji ho pronásledovala představa jeho Nervů v čokoládě. Hned by si pár kousků nabídl, kdyby už byly ve výrobě. Čokoláda přece uklidňuje nervy, slýchával odmalička, ale nikdy jí nepropadl. Místo toho už poněkolikáté zamířil k automatu na vodu.

Dveře do zasedačky se otevřely. Zapisovatel ho krátkým mávnutím pozval dál. „Vedení firmy rozhodlo,“ prohodil k němu, když ho míjel.

Autor Nervů v čokoládě se pokusil z výrazů přítomných uhodnout, jestli jeho návrh prošel. Ale tvářili se nepohnutě jako při jeho prvním příchodu. Krátce se na něj zadívali  a  stále mu nijak nedali najevo, co si o nové cukrovince myslí.

„Posaďte se,“ pokynul mu jeden ze zakladatelů k uprázdněné židli.

Nepatrně děkovně kývl a pohodlně se usadil.

„Váš návrh nás zaujal... Balené po deseti kusech by nemuselo být špatné, co myslíte?“ výkonný ředitel se tvářil spokojeně, a přesto jaksi vyčkávavě, číhavě. Nepočkal ani na odpověď a jedním dechem dodal: „Přijímáme vás. Prodej zatím uskutečníme jen v tuzemsku, pak uvidíme. Smlouvy s vámi vyřídí v osobním oddělení.“ Pohybem ruky mu naznačil, aby místnost opustil.

•

Ze školy se vyvalila fronta dětí. Jako každý pracovní den nezamířily do školní jídelny, ale přes ulici do zavedené cukrárny, kde tradičně utrácely kapesné. Už od rána je lákal nápis inzerující nejnovější zboží NERVY V ČOKOLÁDĚ. Ve třídě vznikaly sázky, kdo si troufne pochutinu koupit a jak to vůbec bude chutnat. Na želé v podobě očí, zombií, nebo vytržených jazyků byly dávno zvyklé, pod Nervy v čokoládě si dovedly představit cokoli.

Na krabičce se skvěl obrázek svazku nervových vláken, jinak byla graficky docela obyčejná, nikdo z dospělých nemohl tvrdit, že je zaujaly klasické kýčovité obrázky, jakými se jindy obaly cukrovinek honosily.

„Mám pomerančový!“ z hloučku sedícího na zábradlí u silnice se ozvalo nadšené zvolání. Mezi osazenstvem kolovala krabička z tvrdého papíru, z níž si bralo jednotlivě balené Nervy.

„Slabota… Já mám… hm… broskev,“ třeťák sousto zkoumavě poválel na jazyku.

„Třešeň!“ drobná blondýnka poznala ovoce, když kolem procházel učitel.

„Vy si vůbec nevážíte peněz, které vám rodiče dávají. Proč nechodíte do školní jídelny?“ pedagog se rozčilil. Ani si nevšiml, jak po sobě děti vrhaly znechucené pohledy. Proč si dospělí pořád myslí, že nejlíp se najedí z těch blafů?!

„Ukaž, co to jíte?!“ Než se kdokoli z nich vzpamatoval, sebral jim poloprázdnou krabičku. Tyčinky se rozsypaly na chodník, když ji zkoumavě otáčel v rukou. „Nervy v čokoládě?“ nejistě si přečetl název výrobku. „To rozhodně není vhodné pro mládež! Jak si vůbec něco takového můžete kupovat?! Copak vám to chutná? Takhle si kazit zdraví!“ Opovržlivě se zadíval na cukrátka u svých nohou. Nechápavě vrtěl hlavou nad stravovacími návyky svých svěřenců.

•

Před cukrárnou se vinula fronta až na roh, kde se zatočila a vedla na náměstí, kde se na její konec připojovali zvědaví kolemjdoucí, aby zjistili, co se vepředu děje tak zajímavého, že se tu seběhlo tolik čumilů.

„Nervy,“ na improvizovanou tichou poštu si hrál celý nedočkavý had, všichni museli nezbytně nutně zjistit, o co jde.

„Nervy?“ zpráva se vracela ke dveřím cukrárny, ti zadní se chtěli přesvědčit, že dobře slyšeli.

„Nervy!“ odpověď zněla netrpělivě, hnala se zástupem a každý už chtěl tu laskominu ochutnat.

Najednou neutuchající šepot přestal. Chvíli na ulici vládlo rozpačité ticho, než se davem rozeběhlo: „Nervy došly!“ Poplašná zpráva přeskakovala jako požár od úst k ústům, čekající dav zachvátila panika.

„Jak Nervy došly?!“ nechala se slyšet tlustá žena s křeslovitými tvary. „Snad je mají na skladu, když je o výrobek takový zájem!“ S nespokojeným brbláním si kolébavou chůzí razila cestu vpřed, třeba se jí ještě povede poslední balíček Nervů v čokoládě zachránit.

„Slyšela jste: nejsou!“ otočil se na ni úředník v obleku a rychlým úkrokem ji předběhl. Vmáčkl se do fronty jen chviličku před tím, než se na stejné místo vrhl jeho kolega. Vzájemně se měřili významnými pohledy. Teď šlo veškeré přátelství stranou. Pomalejší ustoupil: „Ale rozdělíš se,“ domáhal se výhružně a nepatrně se pousmál, teprve když druhý viditelně přikývl. To tak, zrovna s tebou se budu dělit o Nervy v čokoládě!

Sotva na to pomyslel, prošel kolem něj chlapeček s charakteristickou krabičkou. Spokojeně si ukousl z tyčinky a plnou pusou poznamenal: „Mňam, mandarinka.“

Zastoupil mu cestu: „Chlapče, počkej. Nevíš, kdy jim přijde nové zboží?“ Lačným pohledem sledoval drobnou ručku držící krabičku.

Dítě si zamyslelo: „Říkali pozítří, ale není to jisté…“

Úředník pokývl: „Tak ti děkuju…“ Než děcko stačilo odpovědět, vytrhl mu Nervy z ruky, spěšně se rozhlédl a poklusem se vracel do budovy radnice.

•

„Výborně! Váš nápad na Nervy v čokoládě nám od minulého měsíce zvedl tržby o rovných dvě stě procent. To je neuvěřitelné!“ Výkonný ředitel se radoval jako malý kluk. „Zachránil jste náš koncern před krachem – uvědomujete si to?“ Nesouvisle blekotal. „Jak se vám povedlo vzbudit takový zájem zákazníků?“ zeptal se zvědavě, ačkoli ho to vůbec nezajímalo. Jeho jediná starost byla zažehnána: o svoje výnosné místo u koryta v dohledné době nepřijde.

Zaměstnanec se v křesle nespokojeně ošil. Proč by mu měl vykládat o svých obchodních tazích, které se mu co nevidět mnohonásobně vrátí? Zamyšleně mlaskl a změřil si nadřízeného zkoumavým pohledem, jako by zvažoval, jak moc mu může důvěřovat. Sotva znatelně si přikývl.

„Přírodně identické aroma,“ pronesl tichým, spikleneckým šepotem, „jistě chápete…“ dodal po napjaté odmlce, aby jeho slova co nejlépe vyzněla.

„Jistě, samozřejmě,“ ředitel vysvětlení přijal bez mrknutí oka. Vtíravě se zasmál: „Mohlo mě to napadnout, že, pane kolego…?“

Oslovený vděčně přikývl. Nechtěl zabíhat do podrobností, které by na něj mohly vrhnout špatné světlo. Znal novináře a vůbec různé typy šťouralů. Kdyby se toho některý z nich chytl… Ale ne, nebude myslet na takové nepříjemnosti. Ne teď, když se může řadit mezi movité (a mocné) muže.

•

Zatímco v sídle potravinářského koncernu probíhala oslava nového úspěšného výrobku, v pronajatém sále nepříliš vzdálené restaurace se sešla uzavřená společnost. Na první pohled nikdo z jejích sedmi členů nepůsobil nijak nápadně. Do občerstvovny se trousili jednotlivě a  pokud se sešli před vchodem, zdravili se s ledovou lhostejností jako cizí lidé, které dohromady svedla nepříjemná náhoda. Teprve za zavřenými dveřmi salonku se přátelsky vítali a probírali až osobní podrobnosti. Tady si mohli být jistí, že je nikdo nemile nepřekvapí.

„Jak to dopadlo s Nervy v čokoládě?“ zeptal se muž, který tuhle schůzku nečekaně svolal.

„Testy naše předpoklady potvrdily,“ prohodil další neurčitě a z tašky tahal štos potištěných papírů.

„Takže návykové látky?“ jediná žena v sále působila hystericky.

„Nejen…“ Muž odložil tašku na zem a začal se probírat grafy.

„Pochopitelně. Lidé jsou schopni pro Nervy udělat cokoli. Třeba včera…“

„Taky jsem to viděl. Hrůza.“ Muž udělal odmítavé gesto.

„Dohodneme se, že je nezbytné výrobce donutit, aby Nervy v čokoládě přestal vyrábět.“ Svolavatel se pokoušel uklidnit vášnivou debatu.

„Musíme to zarazit okamžitě! Ne tady sedět a diskutovat, co by bylo nejlepší udělat. Tomu zboží propadá stále víc lidí. Třeba můj manžel – těžko se mi to říká, chápete – to  byl on včera u cukrárny, když se stala ta věc, na kterou narážíte. Domů poslední krabičku Nervů v čokoládě přinesl jako vzácný úlovek…“ Žena vyskočila ze svého místa a rozezleně šermovala rukama.

„Nemůžeme hned jít do akce. Dopadlo by to pro nás katastrofálně.“ Předseda schůzky se na ni obrátil konejšivým tónem. „Máme málo podkladů a chybí nám jakákoli páka. S výrobcem nehneme. Chce to začít pozvolna: petice, osvěta…“ odmlčel se a výhružně se rozhlédl po tvářích přítomných: „Nebo se pletu?“

Odborný poradce vzhlédl od výsledků testu: „V Nervech byly zachyceny lidské geny. Všechno je šikovně maskováno pod přírodně identickými aromaty, ale ve skutečnosti…“

„To není nic nového! Takových výrobků už jsme viděli – a úspěšně proti nim vedli boj!“ vykřikla žena a přísně se zadívala na kolegu v čele stolu: „Nebo vy snad nesouhlasíte, že je potřeba koncernu zabránit v dalším šíření nebezpečného produktu? Ve zneužívání lidí?! Dovedete si představit, jak přírodně identická aromata získávají?! Já ne!“

•

Výkonný ředitel nespokojeně listoval novinami. Přes naleštěnou desku stolu vrhal hněvivý pohled na svého nejnovějšího zaměstnance: „Copak vy vůbec nečtete noviny?“

Když muž zaváhal s odpovědí, pokračoval: „Jinak byste se k tomu článku dokázal vyjádřit, ne?!“ To vás vůbec nezajímá veřejné mínění na váš výrobek?!“

Muž místo odpovědi trhl rameny. Co na to odpovědět? Byla to pravda – veřejné mínění ho nechávalo chladným. Koncern svými Nervy v čokoládě postavil na nohy, splnil, co slíbil, tak proč se ještě starat o cokoli dalšího?

„Zase ta samá organizace! Prý se v Nervech objevily lidské geny… Můžete mi to nějak rozumně vysvětlit?!“ Výkonný ředitel ukončil samomluvu a obrátil se přímo na něj.

„Přírodně identické látky…“ snažil se o co nejzdvořilejší tón, nechtěl se zařadit na listinu obětí obchodních válek. „…myslím, že zrovna vám není potřeba vysvětlovat…“

„Ne. To opravdu ne. Ale je to dobré jméno naší firmy, které teď budou vláčet medii…“ ředitel si ho vyčítavě měřil. Nebylo k tomu co dodat. Taková byla pravda a oba dobře věděli, co to pro ně znamená.

„Jak byste se postavil k odkoupení vašeho know-how?“ Výkonný ředitel nasadil chladný praktický způsob mluvy.

„Kolik?“

„Řekněme… polovinu zisku.“ Návrh zazněl po chvíli váhání neobyčejně neochotně.

•

Salonek jisté nedaleké restaurace se pozvolna plnil. Jediná přítomná žena se tvářila nespokojeně. „Kolikrát vám mám vyprávět o nemožném chování mého manžela? Jde mu o místo a vy zatím…“ znechuceně mávla rukou a zadívala se k východu ze sálku.

Předseda jí v uklidňujícím gestu poklepal na rameno. „První fáze – osvěta – od včerejška úspěšně běží. Dívala jste se na naši webovou anketu, kolik respondentů je přesvědčeno žádný výrobek téhle firmy nekoupit, dokud se přesně nezjistí, jak to s naším podezřením je? A navíc: celých devatenáct procent je koncernem silně znechuceno. Odmítá přijmout jakýkoli jeho výrobek a je ochotno podepsat petici, kterou hned uvidíte.“

Otočila se k němu: „Většina našich kroků cíl jenom zbytečně oddaluje. Místo aby se něco opravdu začalo řešit, scházíme se v restauracích a vedeme slovní potyčky…“ Sotva domluvila, rozeběhla se ke dveřím, jako by tím mohla svým slovům dodat váhu.

„Váš podpis na petici taky nemá žádnou váhu?“ optal se nesmlouvavě a napjatě čekal, jak zareaguje.

Nechala ruku položenou na klice a otočila k němu hlavu. Přímo cítil, jak zvažuje svoji odpověď. Po nekonečném tichu poraženě uznala: „Přesvědčil jste mě.“ Rázně se chopila propisky a do prvního řádku vyvedla svůj podpis.

Jako poslední do sálu vstoupil odborný poradce se svou nerozlučnou taškou, plnou záznamů o testování Nervů v čokoládě. Pokývl přítomným na pozdrav a bez vyzvání spustil: „Na příští týden svoláme veřejnou protestní akci. Pochod s transparenty kolem sídla koncernu. Rozdávání letáčků. Podpisy petic. Přednášky o nebezpečí Nervů a jim podobných potravin.“

•

„Tohle už jste trochu přehnal, nezdá se vám?“ Výkonný ředitel byl zlostí bez sebe. Pichlavým pohledem sledoval podřízeného, který vymyslel ty problematické Nervy v čokoládě. „Je pravda, co se píše v petici?!“ Vztekle mu před obličejem mával hrstí potištěných papírů. „Copak jste se opravdu zbláznil? Přírodně identické látky – vážně si myslíte, že firma dovede tuhle situaci srovnat?!_“

Výčitky přerušil hluk z ulice. Oba muži se bok po boku vrhli k oknu. Tiše sledovali blížící se dav. Někteří z nich nesli transparenty, které zatím nešlo přečíst.

Představitel potravinářského koncernu zaváhal: „tohle – máte taky na svědomí?“

Přimhouřil oči, aby líp viděl do dálky. Zbledl a nejistě se obrátil na ředitele: „Rozhodně ne. Tohle je zaměřeno proti vaší firmě. Píše se tam: „Nervy v čokoládě – rád odvolám tě! Přece nemám nejmenší důvod jít proti vám…“

Zakladatel firmy se k němu pomalu, výhružně otočil. „Pak se nám všechna podezření potvrdila. Nebudete se jistě divit, když z toho vyvodím patřičné důsledky.“ Pohybem ruky vykázal muže z místnosti a sotva za ním zaklaply dveře, svolal na odpoledne tiskovou konferenci.

•

Dav před sídlem potravinářského koncernu skandoval svoje požadavky. Do hroznu rozezlených občanů se přidávali kolemjdoucí, toužící po nějakém povyražení. Samotná věc Nervů v čokoládě je nechávala chladnými. Jestli skončí jejich výroba, bude to škoda, ale výrobci časem přijdou s něčím novým, co bude ještě úspěšnější.

„To je on!“ Ženský hlas přehlušil vykřikování požadavků.  „To on vymyslel Nervy v čokoládě!“, pokračovala nenávistně. Dav se otočil směrem, kterým ukazovala. Z budovy se snažil proklouznout bledý muž. Když si všiml rozezleného davu, který k němu mířil, přidal do kroku. Zbaběle utíkal. Nechtěl se vystavit nebezpečí, které mu od nich mohlo hrozit.

Daleko nedošel. První z nich mu zastoupili cestu. „Měl byste veřejně promluvit!“ „Odejít z firmy a přestat na Nervech vydělávat!“ Požadavky se vzájemně překřikovaly. Nemohl se nijak bránit. Jen čekal, až se vřava uklidní.

„Sledujte zprávy. Určitě se v nich objeví stanovisko cukrárenského koncernu. Já jsem v tom nevinně: chtěl jsem pomoci podniku, který to potřeboval a neuvědomil jsem si, v čem spočívají jejich praktiky.“ Mluvil rázně a přesto klidně, snažil se lidem dokázat, na čí straně je pravda.

„A co nám řeknete k nálezu lidských genů v Nervech?“ hysterická žena se protlačila až k němu a nenávistně mu vrčela do obličeje.

„Samotného mě to překvapilo. O téhle okolnosti jsem se dozvěděl teprve teď. Neměl jsem představu, co se skrývá pod přírodně identickými látkami…“ přešel do nicneříkajícího opakování známých faktů, jen aby ochránil svou dobrou pověst.

„Víte, jak je získávají?!“ útočila na něj žena dál. Pomalu by se vsadil, že je to nějaké novinářka na volné noze.

Zlehka pokrčil rameny: „Nemám pro to pochopitelně žádný důkaz, ale všichni lidé s tím před smrtí souhlasili a stvrdili to podpisem. Za to získali finanční odměnu a později…“ dramaticky se odmlčel, nechal svá slova náležitě vyznít.

„Ale když pro to nemáte žádný důkaz…?“ Žena mu výhružně zabodla prst do hrudníku.

•

Povedlo se mu před rozvášněným davem utéct. Bezmyšlenkovitě zapnul televizi. Nezajímalo ho, co budou dávat, udělal to ze zvyku, nebo aby se trochu rozptýlil. Měl po úspěšné kariéře, ale věděl, že s jeho způsobem života mu ušetřené peníze dlouho vydrží.

Na obrazovce ho zaujala známá budova. Kamera zabrala reportéra: „Nacházíme se v sídle kontroverzního podniku, vyrábějícího nechvalně proslulé Nervy v čokoládě.“ Za reportérem se objevila graficky jednoduchá krabička s nervovým vláknem. „Deset kusů Nervů v balíčku. Podle výzkumů se ve výrobku objevily lidské geny. Jak se k situaci staví výkonný ředitel?“

Kameraman se zaměřil na muže po jeho boku. „V žádném případě nejde o pochybení z naší strany. S nápadem přišel náš externí spolupracovník, který tajil složení výrobku. Suroviny kupoval sám, ale věřili jsme, že nejsou nebezpečné. Spolupráci s ním jsme ukončili a podali na něj trestní oznámení. Výrobek bude stažen z prodeje.“

Televizní obrazovku zaplnila tvář hysterické ženy: „Nervům zcela propadl můj manžel. Byl to on, kdo o cukrovinku okradl malé dítě – tímto se za čin omlouvám.“

Muž zprávy přestal poslouchat. On i firma na tom měli stejný podíl. Oba věděli, co Nervy obsahují, ale chápal, že je potřeba někoho obětovat. Vedení šachovou partii přežije. Rozhodl se, co udělá.

•

O několik dní později přinesly bulvární noviny krátkou zprávu: Muž obviněný z přidávání lidských genů do Nervů čokoládě spáchal ve svém bytě sebevraždu. Na místě nebyl nalezen dopis na rozloučenou, policie žádá o pomoc veřejnost. Je podezření z cizího zavinění.