Výročí vyhlazení Lidic si připomněly i děti školní družiny

Je něco po třinácté hodině a my mezi sebou ve školní družině vítáme potleskem paní Marii Šupíkovou, která si udělala čas na nás nejmladší, a společně s námi zavzpomínala na vyhlazení Lidic. Po úvodním slově ji vítá mezi námi paní ředitelka Hana Kozohorská a pak již předáváme slovo paní Šupíkové. Vyhlazení Lidic byla násilná historická událost, při které došlo k vyvraždění značné části obyvatel německými nacistickými okupanty. Po atentátu na Heydricha v roce 1942 byla obec Lidice vypálena a srovnána se zemí. Paní Šupíková vzpomíná na tyto události: „Veškeré obyvatelstvo bylo vyvražděno, nebo odsunuto do koncentračních táborů. V noci 9. června vtrhlo gestapo do domu Doležalových a to byla hrůza. Tak vzpomíná paní Šupíková na tuto dobu. Na sobě měli pouze základní oblečení, nic jiného si vzít nemohli. Ženy a děti odváželi 10. června časně ráno z Lidic do Kladna. V tělocvičně reálného gymnázia byla na zemi sláma a ženy a děti zde strávily tři dny. Nikdo z nich nevěděl, co je čeká dál. Byly pod dozorem. Ženy jely na nějakou dobu do pracovního tábora. Děti měly jet autokarem. Ve vedlejší místnosti s nimi sepisovali jejich popis a vybavili je papírovými štítky. Pak je odvezli na nádraží, naložili do vlaku a odcestovali do Polska. Cesta byla hodně dlouhá. Z nádraží v Lodži je nákladními auty vezli do sběrného tábora v Gneisenau Strasse, kde byli dospělí polští vězni. Děti z Lidic měly svoje dvě místnosti. Poprvé jsme zde poznali, co je to mít hlad. My jsme zde ztratili pojem o čase a strávili jsme tu 14 dnů. Tenkrát vybrali šest děvčat a jednoho chlapce, ale my nevěděli proč. Později jsme se dozvěděli, že odpovídáme takzvané nordické rase a že z nás mohou vychovat Němce. Měla jsem i trochu štěstí, že jsem se mohla vrátit a hlavně, že jsem přežila. Skupinka sedmi dětí z tábora pokračovala vlakem dál do dětského domova Puszczykowu u Poznaně. Zde jsme dostali další oblečení, chodili jsme do německé školy a učili se německy. Kromě školy jsme se věnovali práci v parku, učili se vyšívat atd.“ Dál osud paní Šupíkové byl velmi rychlý. Adoptovali si ji starší rodiče, dostala jméno Ingeborg Schiller. Paní Šupíková si v rodině zvykla a byla zde spokojená. Do Československa se pak paní Šupíková vrátila jako poloviční sirotek. Její maminka přežila koncentrační tábor v Ravensbrücku, později však pracovala v nedaleké továrně. Po osvobození se vrátila zpět do Československa. V táboře onemocněla TBC, zůstala hned v rukou lékařů v Praze. Paní Marie Šupíková se vrátila zpět do Kladna, zde dostala náhradní ubytování a měla se o ni starat teta Petráková. Rodina Knorových, kde paní Šupíková nejdřív pobývala, neboť teta byla na zotavené, ji řekla o mamince a ona ji navštívila v nemocnici. Obě se vzájemně hned poznaly. Maminka mluvila česky, paní Marie však německy. Velké bylo shledání, ale radost netrvala dlouho, neboť maminka 9. 12. 1946 zemřela. Paní Šupíková povídala o svém životě dlouho. Bylo to velmi zajímavé, emotivní. Ale všechno má svůj konec. I naše setkání s paní Marií Šupíkovou. Loučíme se sní, přejeme ji pevné zdraví, aby ještě dlouho mohla mezi naší nejmladší generaci chodit, a mohla se s jejími zážitky s námi o ně podělit. Jako malou pozornost ji předáváme malý dárek. Stejně tak i panu Langmajerovi, který byl zprostředkovatelem této akce. I jemu za všechno mnohokrát děkujeme. Od paní Šupíkové jsme obdrželi pro školu knihu Osudy lidických a ležáckých dětí s věnováním a vlastnoručním podpisem. Ještě jednou děkujeme.

Po skončení dnešní besedy ještě chvíli zůstáváme ve školní družině a uvědomujeme si, jaké hrůzy musely lidické děti prožívat. Proto si my dnes vážíme toho, co všechno máme, a jak se nám nyní žije. Měli bychom udělat všechno pro to, aby se již tato minulost neopakovala.